Ad hot

Narazíte-li ve vážné literatuře na hudební odkaz, myslím rocko-jazzový atd., je to jako kdyby vám dorazila radiová depeše neznámé spřízněné duše bůhvíodkud. Tak mi to přijde. A jde o vzrušující objev. Že nějaký fantastický spisovatel miluje tytéž desky, písně, muzikanty, kapely. Mohl jsem si už ale zvyknout. Většinu žijících autorů zasáhly šedesátky, anebo pozdější muzika. Přirozeně ji mají v knihách. A nejde jen o literáty zahraniční. Třeba Emil Hakl evidentně žil s alternativním rockem, cizo- i tu-zemským.
Ale stejně to občas překvapí. V Sobotě Iana McEwana je syn hlavní postavy, špičkového neurochirurga, zaníceným a velmi seriózním bluesovým kytaristou. Nakročeným k profi dráze. V době, kdy jde o okrajový žánr, z nějž nekoukají ani peníze, ani holky. Ale pár vět ukazuje, že McEwan sakra ví, o čem je řeč.
U Harukiho Murakamiho je takových věcí spousta, jazz a rock pronikly i do titulů jeho prací. A přesto i vcelku zběhlého murakamistu zaujme, když v jedné povídce nesmí vypravěč při milostných setkáváních s určitou dívkou pouštět nic ze svého oblíbeného rocku a jazzu, nýbrž se smířit, že je tato fatální osoba pokaždé vybavena vlastní zásobou kazet s… hudbou do výtahů. Když se po letech absurdně dozví o jejím záhadném skonu, doufá, že i v ráji se jejímu sluchu nedostává songů od Jefferson Airplane, nýbrž „plynutí smyčců“ Percyho Faithe. Jemuž, předpokládám, nebyli čtenáři UNI vystaveni ani snad ve zdvižích administrativních komplexů cestou na vstupní pohovor. Ale kdo ví?
Někdejší provozovatel tokijského jazz klubu, který ani letos nedosáhl na nobelovku, vede k poznámce na téma, o němž píše o pár stránek dále kolega Sobotka. Až vyjde tohle číslo, bude snad jasné, zda 10. prosince přiletí Bob Dylan do Stockholmu. Což by znamenalo pronést řeč. Speciálně od laureátů za literaturu očekávanou. Třeba ta Alberta Camuse před skoro půlstoletím vstoupila do historie. Promarní Bob takovou šanci? Nechce se věřit. Jenže. Pak si vzpomenu, co píše v Kronikách o vzniku alba Oh Mercy s producentem Danielem Lanoisem: „Vím, že se mi během natáčení snažil trochu víc porozumět, ale na to by musel být mistr v luštění hádanek.“ Tomu se říká sebereflexe!
Tak co? Přiletí, nepřiletí…

Narazíte-li ve vážné literatuře na hudebn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář