Ad hot

V jednom víkendovém magazínu odpověděl známý publicista a kritik, nikoli hudební, na otázku, kterou knihu ještě musí v tomto životě přečíst, že Proustovo Hledání ztraceného času a Musilova Muže bez vlastností. Překvapivé. Taková persona docela riskovala.  Kdyby, plácnu, uvedla Dickensovu Kroniku Pickwickova klubuDoktora Faustuse Thomase Manna, aby vytáhla i něco modernějšího, možná by to také byla pravda, a hlavně nejde o díla tak zásadní. I když to Mannovo vlastně ano. A dnes bohužel opět aktuální. Obyčejně se však jeho vynechání promíjí. Náš člověk v magazínu ale neváhal a přiznal těžký kalibr. Snad si říkal, že mu mnozí porozumí. Neb okřídlený bonmot praví: existují knihy, o kterých sice každý mluví, ale nikdo je nečetl. Myslí se tím většinou právě Proustova heptalogie a Musilův román o více než sedmi stech stránkách, a to ještě nedokončený. Plus podobný tlusťoch Odysseus Jamese Joyce. K jehož hlubšímu porozumění je dobré znát rovněž Homérovu Odysseu, dalšího bumbrlíčka. Žvatlajícího navíc daktylským hexametrem.
Já vím, připomíná to nějaký Wildeův paradox, všichni o tom… ale nikdo to… A je to vtipné. Jen trochu škoda, že si tak lidé pořizují výmluvu, proč tyhle svazky pominout. Čímž se přinejmenším vzdávají nemalých rozkoší. Jaké například skýtá sledování rozmanitých peripetií dublinské pouti Štěpána a pana Blooma během 16. 6. 1904 v neuvěřitelně vynalézavém Joycově stylitickém vějíři. A tak dále. Až ke snadnému propadnutí chuti piškotových madlének, spouštěče Proustových dětských vzpomínek. A kdejaký muž se ocitl v situaci, v níž mohl zvolat se Swannem: „Když si pomyslím, kolik let svého života jsem promarnil a že jsem chtěl zemřít, že mou největší láskou byla žena, která se mi nelíbila, která nebyl můj typ!“ Což má ovšem hořkou pointu, později Swann pojal mrchnou Odettu za manželku. A ještě ovšem: pro nás, kdož kořeníme v někdejším „kaiserlich und königlich“, po česku C. a K., je Musilova sarkastická freska obzvlášť přitažlivá.
Ale pravda, jsou to pořádné klády. Ve víru klímovské „praktické prasečiny“, čili únavného existenčního koloběhu, je tudíž člověk neustále odkládá na někdy. Vladimír Just, který se tak upřímně přihlásil ke svým restům, se však prý chystá na „ohne Eigenschaftenmanna“. Nepochybuji, že jej vtáhne ein zwei. A veden jeho příkladem, doznávám, že se teprve nyní potýkám s Dantem. Místy je to ovšem peklo.

 

 

Přidat komentář