AD HOT

Vloni chtěli vánoční trhovci za pytlík kaštanů už osm pětek. Přičemž je aspoň třetina obsahu kamenná, nebo zkyslá, prostě nepoživatelná. A to už dlouho, proto asi o kaštany lidé nejeví zájem a stánky s nimi prakticky vymizely. Ale kdysi v mrazivých dnech, kdy se pára od úst míchala s kouřem z horkého sáčku, chutnávaly jedinečně. Kaštanáři je pekli v starodávných pojízdných kotlících s komínkem a rozbalovali svůj podnik během celé zimy na každém větším placu.

Však i já si odvykl kupovat dnešního kaštanového zajíce v předraženém pytli. Ale když ke mně z jinak pitomých jarmarků dolehne charakteristická vůně, provedu skok v čase. A vybaví se mi, jak koukám nahoru do zachumlaných tváří dospělých, kolem leží vrstva neušpiněného sněhu a kaštanář mi právě podal krásně teplý kornout z balicího papíru. A v podvečerním světle zírám na místní dominantu, hodně zvláštní kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad. Který asi zrovna vidím poprvé a nevím, co si o něm myslet. Což ostatně platí o mnohých Pražanech obecně už skoro devadesát let.

Kaštanářův přelud rázem přivolá i vzpomínku na zašlý krámek z rozhraní Vinohrad a Nuslí, čtyři schody dolů, cink – cink, v němž měl letitý kulhavý pán nádhery, jaké se v socialistických obchodech Hračky a kočárky absolutně nevyskytovaly. Třeba indiánské čelenky s cvočky, z nichž trčela anilinově kolorovaná péra. Dokonce i luky s toulci šípů. A hlavně cínové vojáčky. Asi pořád vzadu za kvelbem odlévané z původních forem. Pochodující i stojící, s flintami na ramenou i napřaženými k palbě v pokleku, šturmující na koních se šavlí, nebo prkenně vzdávající čest a slávu. Pěšáci i honosné šarže. Snad veteráni od Králového Hradce. Obyčejní po třech kačkách, lakovaní trochu dražší. Miloval jsem ten podivuhodný obchůdek nesmírně. I když jsem se jednoho z posledních soukromníků, jež jásavý režim nechával milostivě dožít, trochu bál. Byl to nemluvný, zatrpkle působící muž, který si o nastalých poměrech nejspíš myslel své a celý jako by vypadl z Dickensova románu.

Jednoho dne neotevřel, pak už nikdy, marně jsme brali za kliku. Došly mu síly, cín nebo úřední lejstro. Okno ve dveřích pokryla vrstva spečeného prachu. Ale my děti věděly, že se za ním rozkládal kousek zavátého světa. Do kterého jsme ještě stačily aspoň nakouknout.

 

Vloni chtěli vánoční trhovci za pytlík . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář