Ad hot

„Ale policajti o tom už vijou,“ končil hlášení o neprůjezdnosti kterési okresní silnice kolegiální řidič do rozhlasové Zelené vlny. A mě zalila vlna blaženosti z toho moravismu. Onen dobrý muž samozřejmě nechtěl říci, že by snad policisté o nepříjemném zádrhelu rychle složili žalozpěv a nyní jej, podobni vlkům, sborově vyjí. Nebo že na téma lokálního dopravního kolapsu (bylo by to vůbec možný?) vijí věnce z kvítí u pankejtu. Šlo samozřejmě pouze o to, že o polízanici vědí, byli informováni a budou ji – snad – záhy řešit.

V hlavě mi ihned naskočily jiné moravské tvary, které člověka z centrálních Čech vždycky jedním rázem udiví a okouzlí. Kdysi jsem na hradbách u kostela sv.  Mikuláše ve Znojmě pobaveně sledoval hněvivý dialog dvou mladičkých dívek opodál. Což bylo samo o sobě velmi legrační. I když jsem nic neslyšel. Až přišlo vyvrcholení, a jedna zvučně zaječela: „To bys ale nesměla myslet prdelou!“ Osočená se na patě otočila a do krve uražena kráčela pryč. Přes vážnost roztržky jsem nezadržel hlasitý smích. Dodatečně se za něj oběma tehdejším slečinkám omlouvám. Bylo to krajně netaktní.

Sběratelé nářečních či argotických perliček by dokázali vychrlit podobných příkladů spoustu, jistě i zářivějších a nečekanějších. Nepobývám v moravských končinách tak často, abych je sypal z rukávů. O to hlouběji se mi náhodně zaslechnuté vrývají do paměti. A je zajímavé sledovat, i skoro žasnout nad tím, jak jsou některé výrazy a tvary v určitých regionech neměnné. Ani když ke všem uším v zemi doléhá jakž takž standardní jazyk z televize. Byť i v té veřejnoprávní člověk může zaslechnout značné prasárny. Například z úst jistého zákonodárce, že je v čemsi „souvis“. A to, prosím, třikrát během krátkého vstupu! Obecně je však zřejmé: regionální jazykové zvyklosti mají hluboké kořeny. Zvlášť na Moravě o tom dobře vijou.

A stýská se mi také po novotvarech, které nosívali ze školy dnes už odrostlí synové. Když bylo před lety kdeco „hustý“, neboli sakra dobrý, ten mladší, s plastikovým mečem rytířů Jedi v ruce, o sobě prohlašoval, že je „husťák“. A jindy o čemsi utrousil: „To je teda hustokrutý!“

Ach, kdeže loňské sněhy jsou? Už abych se začal těšit na vnoučata! To si ovšem asi ještě počkám.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *