Ad hot

„Dav pod podiem se pohnul a v minutě byl beton přeplněn potápějícími se párky. Seděl jsem pohodlně na židli a rozhlížel jsem se po nich, jak holkám vlály sukně a postavy pásků s vycpanými rameny se kymácely na slunci. Bennova trumpeta byla napřažená rovně nad tancující a v jejím korpusu se třpytilo slunce a nad vlasatýma hlavama se vytahoval a zatahoval Vencův trombon jako čarodějná hůlka boha jazzu a já jsem jen skromně bzučel pod břesknými výlevy Bennovy trubky a bylo mi dobře.“ Závěr Škvoreckého Zbabělců, v němž 11. května 1945 hraje vypravěčova swingová kapela na kosteleckém-náchodském náměstí a vrstevníci radostně křepčí na oslavu konce šestileté okupace, nabízí – snad – jistou naději. Že asi ne přesně pětasedmdesát let od citovaného výjevu, nicméně v dohledné době už zase půjde naživo provozovat radostnou muziku. Skoro jistě po ní bude hlad. Aby ne. A i když může být přesun festivalů a koncertů na podzim příliš optimistický a kulturní provoz se bude rozjíždět ztuha, stejně bych naopak pesimismus některých prognóz mírnil. Ale jistě, třeba kontinentální turné velkých jmen nepůjde hned tak postavit, protože ne všechny země ještě budou objektivně i subjektivně v stavu otevírat brány stadionů desítkám tisíců návštěvníků. Jistota, že nebezpečí pominulo, může skutečně trvat. Mezitím ovšem budou muzikanti, promotéři a provozovatelé klubů strádat. A některé podniky pandemická krize třeba položí. Navíc – až se to přežene, mnozí zas budou mít hlouběji do kapes. Jak na dražší vstupenky koncertů megahvězd, tak na menší události, jaké si doposud mohli dovolit absolvovat co týden. Nesporně se z koronaviru bude kultura nějaký čas oklepávat.     

 

Ale zároveň si připomeňme, jak po listopadu 1989 padly veškeré zábrany a konkrétně v hudební oblasti vypukla exploze aktivity. Úplně srovnávat to nejde, tehdy šlo o zázračný návrat svobody, kterou dvě generace vůbec nepoznaly. Zatímco teď bude třeba jenom restaurovat běžné poměry. Ale sázel bych na ten hlad, chuť se opět bavit a něco prožívat. Možná to bude šance pro nejmladší kapely, kterým zatím nevadí hrát za dopravu nebo do klobouku. Ale i profíci třeba přechodně sleví a občas raději vystoupí bez honoráře, než aby seděli otráveně doma. Jak to bývá po živelních katastrofách, jíž se tahle šlamastyka vlastně podobá a kdy je na místě publikum po depresivních měsících povzbudit. Jako ten dávný swingband Dannyho Smiřického.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *