Hrdinství, to je nebát se ničeho a bojovat za osobní svobodu do poslední kulky – aspoň podle nového filmu Tomáše Mašína Bratři. V něm se snaží o zpracování československého heroického příběhu o bratrech Mašínech. Místo relevantního historického komentáře ale vznikl macho film o síle mužského odhodlání. Boys will be boys.
O odbojové skupině bratří Mašínů se mluví pravidelně kolem 28. října. Příležitost udílení státních vyznamenání každoročně vzedme debatu, zdali je možné ocenit odbojáře, kteří na své cestě na Západ usmrtili i, podle některých, nevinné lidi. Zatím si ani jeden ze čtyř prezidentů od roku 1989 netroufl udělit toto vyznamenání. Což ovšem nebrání volné umělecké tvorbě navázat na tento antikomunistický mýtus filmem, který se snaží (podle slov tvůrců) ukázat vše tak, jak se to doopravdy stalo.
Rodina Mašínových si ve své historii nese kontinuitu odporu proti totalitě. Otec Josef Mašín starší byl v roce 1942 za protinacistický odboj popraven. Rodině po něm zůstal jen moták, nalezený o mnoho let později v jeho bývalé cele na Pankráci. „Ve svobodě se dá žít, bez ní jen přežívat“ čte ovdovělá Zdena. Její synové Josef a Ctirad zdědili otcovu vzpurnou náturu – ani jim není volno v komunistickém Československu. V roce 1953 se se skupinou známých rozhodnou emigrovat do Západního Berlína, kde se chtějí připojit do zahraničního odboje. S ukradenými zbraněmi se tak skupina pěti mužů vydá na náročnou cestu za hranice, na které pod heslem „padni komu padni“ neustále brání vlastní životy.
Atmosféra 50. let je ve většině tuzemské polistopadové kinematografie inscenována podle jednotného klíče: deprese, šeď, všudypřítomná propaganda, zmar. Není možno dýchat, není možno existovat. Schematický dualismus dobra a zla je naprosto vytržen z komplexní historie zrodu socialistického státu. Stejně tak postavy, Bratry nevyjímaje, se řídí tímto jednoduchým rozdělením na utlačované a mocné.
Hlavní postavy snímku, bratři Ctirad a Josef, jsou charakterově vykresleni jako normální kluci. Autoři jim bohužel nepřisoudili nijak propracovanou charakteristiku, a tak jediné, co víme, je, že Josef je veselý holkař a vtipkař, zatímco Ctirad je rozvážnější a klidnější. Toť vše. Ženské figury, o kterých režisér Tomáš Mašín v mnoha rozhovorech prozradil to, že jsou podle něj plnokrevnými postavami, dostaly do vínku ještě méně individuality. A tak se herecký projev matky Zdeny omezuje na vyděšené pohledy a usoužené povzdechy, zatímco její dcera Zdena v naraci filmu prostě jen existuje.
Ideál hrdinství, který Bratři vykreslují, je stereotypně mužský. Skupina vzbouřenců se při útěku neohlíží po ostatních, nelituje prolité krve. Jediný černý mrak Josefova svědomí po prvním krveprolití je po pár minutách zahnán slovy „kdybys ho nezabil, zabije on tebe“. Absence jakýchkoliv pochybností o poslání, ohledů po opuštěných rodinných příslušnících a jiných hlubších emocí dělá ze skupiny bratří Mašínů jen lidské roboty na útěku.
Premiéru Bratrů provázela veřejná debata, sama o sobě podnětnější než dílo samotné. S kritikou výběru historických postav, které si (ne)zaslouží prostor celovečerního zpracování, se ovšem Tomáš Mašín rychle vypořádal. V rozhovoru pro Prostor x označil nositele kritických postojů za „hejtry, indoktrinované komunistickou propagandou“. Na závěr zbývá jen jediná poznámka: proč má Česko neustále potřebu prezentovat se na Oscarech historickými příběhy o mužských hrdinech bojujících proti systému?
Anna Šípová