Svět kolem nás je jako živý organismus v neustálé proměně. V pohybu je vše, i naše město. Každý den je jiné, při každém našem návratu odlišné. Poetika Prahy, Londýna i Paříže se dlouhou dobu ukrývala na rozhraní, na periferii. V místě, jak napsal Karel Čapek, „předměstské končiny s hubenými stromy a trochou kapusty, s nesličnými a hrubými věcmi nebo zas předměty chudými a něžnými“. Kontrast mezi vytříbeným a lidovým uměním, mezi centrem a okrajem, mezi vysokým a nízkým byl přitažlivý. Ne náhodou se bohémští umělci kdysi usadili na okraji, na Montmartru. Ne náhodou se dnes již z Montmartru živé soudobé umění přesunulo za hranice velké Paříže do čtvrtí Pantin či Romainville, o nichž bude určitě zmínka někdy v budoucnosti. Nyní chci však pozornost nasměrovat k jiné bývalé periferii, za posledních dvacet let absolutně proměněné a městem definitivně vstřebané a pohlcené.
Bercy zná každý, kdo do Paříže přijede autobusem. Konečná stanice Flixbusu nese jméno po stejnojmenné čtvrti ve 12. pařížském obvodu. Nacházel se zde velmi rušný obchodní přístav, zboží přivážené po Seině z jihu či Marně z východu se překládalo do nespočetných sklepů. Ještě před sto lety do Paříže proudil veškerý obchod s lihovinami a vínem právě přes sklady v Bercy. Pravidelné podlouhlé stavby na sebe těsně přiléhaly, v geometrických řadách z nich vystupovaly šikmé střechy, uličky byly osázeny stínícími platany a kaštany, aby slunce příliš nerozehřívalo veselé zboží. Postupný zánik původního koloritu nastal po druhé světové válce. K roku 1983 svou činnost většina provozovatelů ukončila, čtvrť ztichla, byla opuštěna a… revitalizována. Na počátku 21. století zde vznikl park a obchodní centrum Bercy Village.
Genia loci nahradila vyžadovaná „poly“ a „multi“ funkčnost. Vzpomínku na bývalou funkci místa byste hledali jen v náznacích. Stop není mnoho. Když vystoupíte na stanici metra Cour Saint-Émilion – název odkazuje na vinařskou oblast, odkud produkce před uskladněním pocházela – stanete uprostřed nové čtvrti. Nicméně naděje žije, neboť místo v sobě ukrývá jednu z nejpoetičnějších instalací celé Paříže. Pomyslnou, ale skutečnou perličku na dně. Dveře široce otevřené do světa fantazie. Muzeum pouťových umění.
Pouť byla symbolem periferie. Zavřít neopakovatelný zážitek, jenž přinášela, do muzea, se zdá být pošetilé. Naštěstí Musée des arts forains není paměťovou institucí ve vlastním slova smyslu, ale je sbírkou podivností a proměnlivých scénografií, návštěvních okruhů a firemních večírků, pouťovým festivalem či místem živé tradice. Fête foraine (pouť) má ve francouzské kultuře výrazně plnější sémantický význam. Není jen synonymem levné zábavy, cukrové vaty, tureckého medu, perníkových srdcí, tuctových prstýnků a neměnných retroatrakcí. Svět pouti se etabloval jako svébytné umění, periferní a pestře barevný výraz minulé moderní doby. Jean-Paul Favand, zakladatel a majitel muzea, dokonce s úspěchem inicioval zápis pouťových umění na seznam nehmotného kulturního dědictví Unesco. Umělecký výraz tak nezakonzervoval do podoby mrtvé tradice. Dnešní Francie je opravdovým centrem hnutí Nového cirkusu, velmi živá je místní scéna pouličního divadla. Dalším svědectvím o jejím specifickém místě je úspěch, který tu desetiletí slaví Divadlo bratří Formanů. Jejich instalace Obludárium či Imaginárium tvoří kulturní milníky. Před covidem se uvažovalo o tom, že v muzeu v Bercy ku příležitosti „Fête du Merveilleux“ (Svátku okouzlení) bude umístěna Loď tajemství Josefa Sodomky, výtvarníka z „formanovské partičky“. Z myšlenky nakonec bohužel sešlo.
Pouťové slavnosti noří svou
