V muzeu pro mě vždy bývala vrcholně nezáživnou prohlídka archeologických sbírek. Za sklem ohmataným dětskými prsty se řadily dlouhé zástupy tichých střepů, pozůstatků dávno zaniklých kultur. Keramiku jsem nikdy nedokázal ocenit. Ze střepů přede mnou nikdy nepovstala původní hmota, nedokázal jsem si představit tvar ani ruce, které ji uhnětly, tvarovaly a vypálily. Neviděl jsem potraviny uložené v nádobách, chladnou vodu, zrní. Střepy mi dlouho připadaly jen jako zbytečnosti k vyhození. Dnes už se na ně dívám jinak. Když nějaký najdu, vždycky ho zvednu potěžkám v dlani. K novému pohledu na nekonečné možnosti keramického výrazu mi pomohla mimo jiné návštěva La Borne, jednoho z hlavních center francouzské tvorby, spojeného s hlínou a ohněm. Místo ukryté v mírné krajině Berry je prohnětené až do samé podstaty. Přivedla mě sem katedrála Jeana Linarda i pověst pozoruhodné umělecké komunity.
Berry se rozprostírá ve střední Francii, jeho historickým centrem je Bourges a proslavila ho spisovatelka George Sand. Ke keramice a ohni měl zdejší zemědělský kraj historicky mnohem blíž, než by se mohlo zdát. V okolí se potkaly dvě důležité suroviny: hrnčířská hlína a lesy, které poskytovaly dřevo pro náročný výpal. Samotná vesnice neleží přímo na hlavních nalezištích základní suroviny, její poloha však byla pro řemeslníky výhodná. Vše měli na dosah a zdejší dílny se postupně staly přirozenou součástí širšího hrnčířského kraje. Zahrnoval i okolní osady, jejichž názvy dodnes připomínají někdejší výrobu keramiky. Rozvoji pomohla i nedaleká Loira, která umožňovala výrobky dopravovat na vzdálenější trhy.

Hrnčířství mělo v oblasti dlouhou historii, jeho počátky byly doloženy už ve středověku, největšího rozkvětu však La Borne dosáhla v 19. století. Tehdy tu fungovaly desítky dílen a celá řada společných pecí, v nichž se vypalovaly především nádoby pro každodenní život. Hrnce, mísy, nádoby na solení masa, teriny či džbány na mléko, které se odtud prodávaly po střední a západní Francii. Velké pece umožňovaly vypalovat kameninu při vysokých teplotách, díky nimž nepropouštěla vodu. Keramika se zde dlouho neprodukovala jako umění v dnešním smyslu slova. Bylo to jen řemeslo, bez něhož se však venkov neobešel.
Ve 20. století se tradiční svět začal rozpadat. Hrnčířskou hlínu postupně vytlačovaly jiné materiály a měnící se životní styl oslaboval poptávku po zdejších výrobcích. Během druhé světové války nedostatek jiných materiálů zdejší výrobu dočasně oživil, ale především se zde v té době začali usazovat výtvarníci, kteří utíkali z dusivé atmosféry válečných měst. Od starších hrnčířů se učili zacházet s hlínou a proniknout do tajemství zdejších pecí.
Jedním z prvních byl Jean Lerat, původně sochař, který se do La Borne přestěhoval v roce 1941. Jeho žena Jacqueline, rovněž výtvarnice, ho následovala o dva roky později. Přijeli také André Rozay a Vassil Ivanoff, bulharský umělec, který se ke keramice dostal až po zkušenostech s malbou, dekorativní tvorbou a fotografií. Významnou roli sehrál i sochař a keramik Paul Beyer. Tito umělci nepřišli místní řemeslo zachovat, hledali v něm možnosti, které přesahovaly výrobu užitkových předmětů.
Hlína se jim stávala
