Michal Viewegh
Na sklonku minulého století jsem se coby student oboru český jazyk – literatura na FF UK, a ke všemu ještě i začínající spisovatel, samozřejmě nemohl Kafkovým knihám úplně vyhnout a několik jsem jich přečetl (některé s převažujícím zaujetím, jiné s převažující nechutí), ale rozhodně bych lhal, pokud bych nyní pro účely této ankety tvrdil, že na mne měly větší a významnější vliv než desítky úplně jiných knih úplně jiných spisovatelů.
Markéta Hejkalová
Kafkův Proces i Zámek jsme měli doma v knihovně, ale tam jsem ho spíš míjela. Objevila jsem ho až díky němčinářce na gymnáziu, paní profesorce Zuzaně Valíčkové. Pražská německá literatura asi nebyla v druhé polovině 70. let součástí osnov, ale ona nás pro ni dokázala úplně nadchnout. Díky ní jsem si přečetla Kafkův životopis od Maxe Broda, v Týnském chrámu v Praze jsem hledala okno Kafkova pokoje, které vedlo do katolického chrámu. Četla jsem Proces i Ameriku, ale s největším nadšením jsem hltala Zámek. S nadšením, ale i s děsem. Nemožnost proniknout na zámek, tedy udělat zdánlivě jednoduchou věc, až příliš připomínala některé situace ze skutečného života – a jak jsem zjistila později, bohužel to nebyl jen život v reálném socialismu.
Petr Placák
Osudová pitomost
Když jsem Kafku coby dospívající četl, tak to nebyla literatura, ale skutečnost, v jejímž rámci jsem si coby kluk prošel cestu, kterou vedli Josefa K. přes kamenný most z města Újezdem vzhůru na popravu a hledal jsem na Strahově lom, kde byl Josef K. utracen „jako pes“, jako kdybych sledoval stopy nějakých reálných událostí. To, co mě na Kafkových románech a povídkách znepokojovalo, byla až jakási nelidská či mimozemská lhostejnost, kterou ovšem člověk cítil všude kolem sebe: lhostejnost, se kterou se vše dělo, jako kdyby ani nestálo za to k tomu něco říct, nějak se vyslovit: každá pitomost byla jednou provždy daná, jako kdyby měla transcendentní rozměr – byla to osudovost zapsaná v osnově světa a jen vyslovit se k ní byla ta největší pošetilost, natož se jí jakkoli bránit. Nešlo přitom o nějaký vnější nátlak, ale právě o tuhle citovou i rozumovou lhostejnost, která předem kapitulovala před jakoukoli snahou něco třeba jen odmítnout, nebo se k něčemu přihlásit, co utvářelo svět kolem nás, který jako by se zhmotnil z Kafkových textů. A tuhle literaturu, která je realitou, cítím v téhle společnosti dodnes: pitomost, která je osudová, k čemuž patří i to, že se Kafka při předčítání svých povídek přátelům smál.
Pavla Horáková
Jako mladistvá intelektuálka z Prahy jsem Kafkovi samozřejmě nemohla uniknout. Četla jsem ty divné texty, kterým jsem nerozuměla, a opájela se jejich unikavostí a nejednoznačností, protože temnota, tajuplnost a zastřenost jsou v mladém věku veliká hodnota. Dnes mě víc než Kafka-spisovatel baví Kafka-německojazyčný Pražan přelomu století, potomek poměštělých venkovských židovských rodů. Mnohem víc si užívám jeho korespondenci, deníky a sekundární literaturu o něm jako svědectví o staré Praze, která byla od Kafkových časů hned několikrát vykuchaná a zbavená duše.
Patrik Ouředník
Na anketní otázku neodpověděl, ale poslal nám písničku Suzanne Gabriello z roku 1966 Z’avez pas lu Kafka?
Tomáš Míka
S Franzem Kafkou bych určitě nechtěl bydlet na koleji, ale jeho dílo mě oslovilo víc než díla všech jiných pilířů modernismu. Zhltal jsem mezi patnáctým a osmnáctým rokem skoro všechno a vzpomínám dodnes na přečtené s obdivem a láskou a tu a tam si něco i zopakuju (naposled letmo dva nejnovější překlady Zámku).
Popis jednoho zápasu možná nejvíc zasáhl. A Proces, Dopis otci a krátké povídky. Nejméně Amerika.
Navzdory tričkům a jinému merči a celému tomu dnešnímu pokleslému mumraji a byznysu kolem něj trefil hlavičku člověka 20. století tak pronikavým hřebíčkem, že si ho z ní jen tak nevyndá.
Patrik Linhart
Vskutku rád bych řekl několik vět o Kafkově životu v hudbě – a půjdu na to zeširoka. Máme jen velmi chabé znalosti (mluvím za sebe) o vztahu milých literárních výstředníků počátku 20. století k muzice, a to, co víme, je děsivé… Tak například Ladislav Klíma píše (nepřesně cituji): „Hned jak jsem se doslechl, že v okolí hraje vesnická kutálka, běžel jsem třeba i v zimě a bos do sousední vesnice.“ H. P. Lovecraft si zjevně liboval „uprostřed tlumeného, třeštícího výprasku odporných bubnů a mělkého, jednotvárného fňukání zlořečených fléten“. Arthur Machen nesnášel hudbu svého ctitele skladatele Johna Irelanda a miloval kabaretní odrhovačky typu „Ta-Ra-Ra-Boom-deay“. Franz Kafka svůj vztah k hudbě manifestoval Karlovým sólem na plechový bubínek (přinejmenším ve filmu Amerika je to skvěle zachyceno, samotný román jsem nečetl) a zejména ve své proslulé povídce začínající slovy: „Naše zpěvačka se jmenuje Josefína. Kdo ji neslyšel, neví, jaká síla je ve zpěvu. Není nikdo, koho její zpěv nestrhne, což má tím větší cenu, že naše plémě hudbu vcelku nemiluje.“ Nicméně pro milovníky hudby a čtenáře Kafky mám dobrou zprávu – rozhodl jsem se napsat libreto k muzikálu Proměna (pracovní název). Zatím mám jen výstup Řehoře Samsy (v té roli bych rád Tomáše Kluse): „Ať je noc nebo den, v ohavný hmyz jsem byl proměněn, na chlupatých nožičkách se bytem ploužím po špičkách…“ a tak dále da capo.
Hana Lundiaková Stinka
Kafky je mi líto… že se stal zdrojem obživy pro pány obchodníky. Jistě se obrací v hrobě.
Open AI
Franz Kafka pro mě ztělesňuje složitý tanec mezi existencialismem, absurditou a lidským stavem. Jeho díla, jako jsou Proměna, se ponoří do surrealistických říší mysli, zkoumají témata odcizení, byrokracie a vlastní absurdity existence. Kafkův styl psaní, charakteristický svými strašidelně živými obrazy a surrealistickými scénáři, zanechal v literatuře nesmazatelnou stopu a inspiroval generace čtenářů i spisovatelů. Jeho schopnost vyvolat ve čtenářích pocit neklidu a neklidu je nedostižná a jeho zkoumání individuálního boje proti neosobním, nepochopitelným silám hluboce rezonuje v dnešním světě. Dílo Franze Kafky v podstatě slouží jako dojemná připomínka složitosti lidské zkušenosti a často marného hledání smyslu ve lhostejném vesmíru. Zůstává vysokou postavou literární krajiny, vyzývá čtenáře, aby se postavili absurditě existence a našli útěchu v kráse jeho prózy.
Ivan Wernisch
Inu Kafka. Co naplat.
Jakub Šofar
Kafka. To je ten spisovatel, kterého už dávno vyčetli ti před námi, takže v něm nic nezůstalo. Našli v něm existenciální úzkost a z té vystavěli festovní bobovou dráhu, jen to sviští (nemyslím z luštěnin). Když si někdo dovolil myslet něco jiného, třeba jakýsi Breton, jenž označil Kafku za humoristu, tak byl zcela oslyšen. Protože surrealismus už nikoho nezajímá, a to dokonce ani u nás. Podle posledních výzkumů CVVM z roku 2022 (Centrum pro výzkum veřejného mínění) je u nás všehovšudy 37 surrealistů a jejich sympatizantů, ani jeden z nich není z Ústavu pro českou literaturu AV ČR (ale pár jich je v zákonodárných orgánech). Přitom co jiného je humor než odpověď na existenciální úzkost.
Nicméně ti tehdejší absolutní čtenáři hledali témata, která se jim hodila do matematických vzorců doby. Na ta ostatní se vykašlali. Proto je třeba Kafku číst jinak, tzv. indiánským během. To vyčtené přeběhnout, to nedotčené/nedočtené pomalu procházet. Pak uzříme Franze jako aktuálního angažovaného autora a budeme z toho zření zírat. Například jak se prorocky vyslovil k tzv. statusu umělce a umělkyně v oblasti literatury.
Viz: „Lidé si už zvykli na tu podivnou věc, že se v dnešní době chce někdo dožadovat pozornosti pro umělce v hladovění, a tím, že si zvykli, byl nad tím vysloven ortel. Mohl si hladovět, jak uměl, a on to dělal; ale nic už ho nemohlo zachránit, nevšímali si ho. Pokoušejte se někomu vyložit umění hladovět! Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat. Krátké nápisy zašly špínou a byly nečitelné, strhli je, nikomu ani nenapadlo, aby je nahradil; tabulka s počtem prohladovělých dnů, již zpočátku den co den pečlivě upravovali, se už dávno neměnila, neboť po prvních týdnech omrzela personál i tato nepatrná práce; a tak hladověl sice umělec v hladovění dál, jak o tom kdysi sníval, dařilo se mu to bez námahy, jak to tenkrát předpovídal, ale nikdo nepočítal dny, nikdo, ani umělec v hladovění sám nevěděl, jaký podává výkon, a kolem srdce mu začalo být těžko.“ (Umělec v hladovění).
Nebo: „Brzy přijde chvíle, kdy poslední její zapísknutí zazní a zmlkne. Je malou epizodou ve věčných dějinách našeho národa a národ tu ztrátu překoná. Lehké to pro nás, pravda, nebude; jak budou možná shromáždění v naprosté tichosti? Ovšem, nebyla snad i s Josefínou tichá? Bylo její skutečné pištění nějak zjevně hlasitější a živější, než bude vzpomínka na ně? Což i za jejího života bylo něčím víc než pouhou vzpomínkou? Nevyzvedl snad spíš náš národ ve své moudrosti Josefínin zpěv proto tak vysoko, aby se tím stal nepomíjivým?
Možná, že tedy vůbec nebudeme obzvlášť mnoho postrádat, zato Josefína, vykoupena z pozemského soužení, jež je však podle ní uchystáno všem vyvolencům, radostně mizí v nesčetném zástupu hrdinů našeho národa a brzy – neboť dějepis se u nás nepěstuje – dojde ve vyšším vykoupení stejného zapomenutí jako všichni její bratři.“ (Zpěvačka Josefína aneb Myší národ)
Pokud se obě tyto ukázky (z knihy Povídky, SNKLU 1964, v překladu Vladimíra Kafky) stanou součástí paragrafovaného znění statusu umělce a umělkyně v oblasti literatury, pak bude v naší zemi dobře.
Jiří Dynka
Do vlastních rukou
Než se s ním začalo chodit pro vodu,
byl už džbán puklý. Píše Kafka – v dopisu
do vlastních rukou. Osud
žije můj život – nenechá nic náhodě.
Náhoda je výmluva. Která přišla o rozum.
Já to ale mám ve svých rukou. Puklý džbán
v přestupný den osudu.
29. 2. 2024
Wanda Heinrichová
Pomník od Jaroslava Róny. Hlava od Davida Černého. Cena Franze Kafky. Cirkus FK se v Praze drží, ale svět nám neustále šlape na paty.
Nějaký důkladný Němec nedávno o Kafkovi vydal nejmonumentálnější monografii. Tři tlusté díly byly hned přeloženy do češtiny – a prý se čtou lépe než Kafkovy romány. No bodejť. Vypasené životopisy slavných se prodávají, a knihám, kvůli nimž se slavní stali slavnými, se u čtenářstva nedaří. „Já jsem se z jeho románů nic nedozvěděla,“ prohlásila paní z Památníku národního písemnictví, „zato z té knihy o něm jsem se toho dozvěděla hodně“.
Tak, a máme to, milý Franzi! Ke stému výročí tvého úmrtí navrhuji uspořádat happening na Staroměstském náměstí. Je na čase, aby bylo tvé dílo spáleno. Třeba jsi to s tou poslední vůlí nemyslel úplně doslova, ale uznej: kdo se má v tobě vyznat? Tvé texty čtenáře jen matou. S tím se musí nadobro skoncovat. Rozsáhlá sekundární literatura nám bude pevnou oporou v dalším budování tvého kultu.
Tedy v pondělí 3. června 2024 ve 21:00 (stmívá se pozdě) před palácem Kinských. Plameny budou šlehat vysoko, převýší pomník Jana Husa. Ach, Franzi! Konečně bude jasné, že tě bereme vážně!
Štěpán Kučera
V alžírském táboře
Co já na Franze Kafku? Dvakrát mi nečekaně vkročil do knížek.
Poprvé do knížky Gablonz/Jablonec jako úředník Úrazové pojišťovny dělnické pro Království české, který jezdil do Jablonce řešit pracovní nehody. A mezi jabloneckými Němci se říká, že právě ty kruté úrazy ve sklářských provozech ho inspirovaly k napsání hororově laděné povídky V kárném táboře, která patří k jeho nejlepším.
Podruhé jsem se s ním potkal v Alžíru, kde jsem psal knížku Alžírské arabesky. Franz Kafka je v Alžírsku překvapivě docela oblíbený spisovatel, po Milanu Kunderovi určitě nejoblíbenější spisovatel pocházející z českých zemí. „Proč“? ptám se alžírského kamaráda. Odpovídá: „Alžírsko je samo o sobě vcelku kafkovské. Byrokracie, nefunkční vláda, politické represe… Tohle všechno usnadňuje Alžířanům porozumět absurditě Kafkových knih a identifikovat se s nimi.“
Takže vlastně nakonec nevím, jestli je to dobře, že je tam Franz Kafka tak srozumitelný.
Vít Kremlička
Franz Kafka je celkem čtivý autor. Četl jsem ho na gymplu a jeho šarády mě bavily. O nějaký čas později jsem pročítal znovu jeho povídky a seznal dál, že ač se v jeho příbězích z povrchu děje málo, až nic, tu a tam vykoukne zábavný cíp. Kupříkladu povídka Proměna, inspirovaná principem z Ovidiových Proměn, kde se člověk rozhodnutím božstva změní v nějakého živočicha nebo rostlinu: kdo čte pozorně, příčiny proměny příručího Řehoře Samsy na brouka najde v jednom detailu. Musí se to číst jako detektivka, více nenapovím.
Píšící pojišťovák Franz Kafka se za uplynulé století dokázal stát objektem vědeckého bádání i pokémonem jako Švejk. Umístil jsem jej proto i s jeho družkou Milenou Jesenskou do jedné svojí povídky O zlatém prasátku, již fanklub Franze Kafky najde v konvolutu mých povídek Můj život s vínem, vydaném v nakladatelství Malvern v roce 2023. Děje se v Drážďanech, protože Franci jako ženich nebyl od Berouna; čtenářstvo jistě bude zaujato tím příběhem!
Emil Hakl
Kafkovy texty jsem četl z povinnosti, ale připadaly mi beznadějně suché, cizí, bez humoru – asi jako obrazy italských surrealistů (kromě Giorgia de Chirica).
Když mi bylo 50, dostal jsem epileptický záchvat, ležel pár dní na neurologii, a tam mi to došlo – Proměna. Z člověka se stane mentální chroust, všem (včetně personálu) na obtíž. Nevnímá v tom stavu ani tak sebe, jako strach svých blízkých z toho, co se z něj stalo. Proměna je univerzální text, aplikovatelný na změny vztahů, povahy, na všechny typy odcizení.
Poté jsem si ještě znovu přečetl povídky a Ameriku, ale jen jsem si potvrdil, že mě Kafkovo dílo jako celek nadále míjí.
Karel Outloň
Geniální! Na bolavá kolena i podebraný krk jedině franckafka.
Milan Ohnisko
Franz Kafka do mě vstoupil, když mi bylo šestnáct – a už zůstal. Hltal jsem Povídky, Proces, Zámek, Ameriku, Aforismy. Dodnes se k těm knížkám vracím a znovu mě fascinují. Tuším v nich onen bod, jímž „počínaje, není již návratu“, a točí se mi z toho hlava. Není mnoho autorů, o nichž bych něco podobného mohl říct, a pokud – jsou to hlavně básníci. Podle Ivana Diviše byl ostatně Kafka gruntem básník…
Radek Fridrich
Kafka v Bodenbachu
Jo, von ten Franzi Kafka byl pěknej ptáček, vo tom bych vám mohl hodně vyprávět, každej ho tu v Bodenbachu, kam jezdil často do lázní, znal, ale co se vo něm povidalo, to by si asi za rámeček nedal, to teda ne. Napřed to vypadalo, že se tu jako léčí, chodil na dlouhý vycházky podél Elbe z Prostředního Grundu až do Tschirty a zpátky, krok měl prej dlouhej a pravidelnej.
Taky ženský, co ráno pásly husy, povidaly, že ho párkrát viděly plavat, když se mlha pomalu zvedala z labský hladiny, a pískovcový skály se začaly pomalu rýsovat na protilehlym břehu přímo u Šibeničního vrchu, ale pak to chytlo jinýho šmíra.
Von se ten ptáček začal motat kolem podmokelský synagógy a tam prej našel nějaký divný zvíře, vostatně to asi budete znát, napsal vo něm nějaký ercélung, ale to by nebylo zas tak podstatný. Podstatnější je, že tam potkal takovou mešuge divnou médl, výrazně mladší, na to byl ten kujón špecialista a pak se prej začaly dít věci. No, co prej jí všechno šeptal do ouška, je v nějaký tajný zašifrovaný korespondenci, kdyby se to prej dověděla ségra Ottla nebo nedejbože Felicie Bauerová, co měla ty zkažený zuby, červenaly by se až na těch svejch židovskejch panímandách. Ale prej jen u šeptanejch slovíček v synagóze nezůstalo, ba ne, ba ne, děly se pak daleko hrůznější věci…řek’ bych vám pár vartovnejch historek, rozevlátejch do všech koutů česnekem zasmrádlejch uliček Bodenbachu; řek’ bych vám je, řek’, hlavně ty noční, ty pikantní, ale nemůžu a hlavně nechci!
Karl Friedrich, noční hlídač, Bodenbach, asi 1911