John Cale vystoupí ve čtvrtek 28. února v pražském klubu Roxy. Je na turné k nové desce Shifty Advetures in Nookie Wood, která vyšla loni po sedmiletém mlčení. Před koncertem poskytl UNI rozhovor, ze kterého nyní uveřejňujeme ukázku.
Shifty Adventures In Nookie Wood vyšlo po sedmileté pauze. Bylo těžké skládat po takové době?
Prostě jsem začal a skládal do té chvíle, než jsem měl pocit, že mám dost písní, abych si z nich mohl vybrat. Potřebujete mít asi tak třicet písní, které jsou skoro hotové, abyste si z nich mohl vybrat. Zvolené pak dotáhnete. A když je máte hotové, začnete přemýšlet, co vám ještě chybí. Máte nějakých šestnáct sedmnáct písní, které jsou připraveny na smíchání. Musíte se na ně podívat jako na celek, abyste zjistil, co vám chybí k tomu, aby album bylo takové, jaké by mělo být. Tak se na album dostala píseň s Danger Mousem (producent, vlastním jménem Brian Burton – pozn. aut.) I Wanna Talk 2 You. Měl jsem všechny písně hotové, ale chtěl jsem a zkoušel jsem všemi možnými způsoby složit něco, co by mělo feeling Motownu. Vzpomněl jsem si na skladbu s Brianem, kterou jsem nedokončil. Udělali jsme pár základů. Byl to typ skladby, kterou jsem neměl ve svém archivu, měla detroitský feeling. Zavolal jsem mu, jestli ji mohu dokončit. On mi poslal stopy, já se vrátil do studia a dodělal jsem mix.
Jak se vám spolupracovalo s Danger Mousem, který se věnuje odlišnému stylu?
Šlo to velmi snadno, bylo to skoro jako odpočinek. Na desce však jsou i skladby, které nevznikaly v takové pohodě, což je případ Vampire Café, kde je rytmus skoro rozsypaný. Vytvořil jsem ho pomocí automatického bubeníka, který to umožňuje. Mám rád líný backbeat, kdy je virbl pozadu. Je to velmi sexy. Šlo mi o to vytvořit něco, čemu se výsledek nakonec docela podobá. Rytmus, jaký je na hiphopových deskách od Cocaine, špinavý zvuk, hodně vláčný. Vytvořil jsem ho docela roztřesený, nepravidelný. I když má nějakou základní časovou osu, zní jako by se rozpadal. To, co jsem vytvořil s digitálními bubny, jsem dal bubeníkovi, aby to nahrál, což dělám vždy, obaluje to kosti masem, s tím, že můj rytmus podpoří. Legrační ale bylo, že on se pokusil rytmus narovnat místo toho, aby udělal rytmus uvolněný. Snažil se vytvořit definitivní beat, takže jsem mu řekl – to nedělej, hraj s tím, co tam je, tak je to zajímavější. Pár bubeníků tohle dokáže. Ale jinak mám rád bicí automaty. Umožňují vytvořit skutečně líné uvolené rytmy. Doufám, že ještě takové udělám.
Vypadá to, že se mění způsob, kterým skládáte.
Ano, protože už neberu do rukou kytaru ani si nesedám k pianu, ale chodím do studia. Odvíjím to od groovu, což je to odlišný způsob práce.
Alex Švamberk
Celý rozhovor si brzy budete moci přečíst v březnovém čísle UNI.