Fejeton 01
Výstavní šok
Ten pražský zámek Veleslavín snad bude jednou díky Vikimu Shockovi veleslavný! No vážně: loni sem tenhle samozvaný výtvarník, kreslíř a kolážista, přitáhl svou hospodskou zkušenost, „milé“ záběry z rozličných typů restauračních zařízení – letos tu, na přelomu března a dubna, prezentoval svou zkušenost, řekněme mezilidskou. I když ne všecky ty postavy a postavičky z jeho nynějšího autorského výběru jsou opravdové. Některé jsou vyčtené z literatury, jiné nakoukané z filmů. Ale jsou tu k vidění taky Shockovi přátelé a kamarádi: právě z hospod, ale taky ze sporadických zaměstnání, kterými autor za jednapadesát let svého života prošel, a dále z kruhů literárních, výtvarných, hudebních, prostě kulturních. Čili jako na orloji, seznamte se: kretén, idiot, další kretén, kuliferda, hloupý hoch a ještě další dva kreténi (co prý ale kreténi vůbec nejsou), potom vrátný Hovorka, kamarád Enrico, pan Puci, pan Leiko, pan Vladimírek, pan Drong, pan Böhm a taky surrealista Pavel Řezníček.
Taky Shock je někdy surreální, nebo spíš obecně fantazijní, imaginativní. Nejvíc asi v řadě „lesních duchů“, kde má divák neodbytný pocit, že tohle sem tak nějak nepatří, že tady se najednou hraje o něco víc – jako by tyhle hrůzně vyhlížející kořenové propletence z oka (nebo spíš ze štětce) vypadly meziválečnému avantgardistovi Štyrskému. Ale ono to sem patří! Právě pro ten kontrast. Nepatřičnost má přece na svém rubu patřičnost. Co je tedy na tom rubu? Co dominovalo veleslavínské výstavě? Některé motivy jsou uvolněné prostým pozorováním, očitým svědectvím, jiné pak zvýšenou konzumací alkoholu, případně drog – a ještě jiné byly generovány existenciálními strachy, obavami o základní, pudové potřeby, jako jídlo a pití, spánek a bezpečí – a samozřejmě taky nějaký ten sex, jakkoli v Shockově podání poněkud aberovaný. Výrazově to pak jede po široké škále: některé práce jsou silně expresivní, až na hraně abstrakce, jiné jsou překvapivě zklidněné, tiše soustředěné, jako třeba ty dvě rybky, co si přátelsky plavou v akváriu; a pak mezi – ozvuky přibarvené zkušeností s pop-artem. Ve výsledku někdy pohádka, jindy horor. Metafyzika všednosti i banalita věčnosti. Komedie s tragédií pod jednou střechou.
Pokud tady, na zdech veleslavínského zámku, představil Shock loni své oblíbené hospody jako místa, kde je alternativně doma, jako náhradní příbytky pro své rozkotané bytí – pak letos tu nabídl okruh těch, s nimiž by v té hospodě rád poseděl. Anebo radši neposeděl. Protiklady se ovšem přitahují. Jako patřičnost s nepatřičností. Každopádně je to svět, v němž autor žije. Někdy víc, někdy míň. Někdy bezprostředně, jindy s obrannou maskou komiky. Ale ve výsledku vždycky po svém. Jinak to přece nejde, pokud má být ten Veleslavín po jeho výstavním angažmá konečně veleslavný!
Fejeton 02
(Před)poslední situacionista
Zase jsem něco prošvihnul! Teprve s odstupem měsíců ke mně došla zpráva, že 3. října 2025 umřel Gianfranco Sanguinetti. Italský esejista, sběratel umění a celoživotní revolucionář. Pracoval pod hlavičkou Situacionistické internacionály, politicko-uměleckého spolku toho nejradikálnějšího typu; chytil vlastně jen poslední roky, přelom šedesátých a sedmdesátých let – ale ten „chyt“ byl pevný a trvalý. Ostatně Sanguinetti měl levicovou revoltu v krvi, jeho matka Teresa Mattei byla za druhé války aktivní v protifašistickém odboji.
Poznal jsem ho v roce 2006, kdy mu vyšla v češtině studie Kundička včera a dnes. Žádná prvoplánová prasárna, naopak: živým a obrazným jazykem napsaná pocta první velikosti. Výtisk té krásně vypravené knihy mi předal v Týnské literární kavárně, kam přišel se svou partnerkou. Mluvili jsme hodinu, možná dvě. Když jsme se loučili, jeho partnerka povídá: „Kdybyste si to natočil, mohl jste mít rozhovor s panem Sanguinettim. Jediný na světě. Pan Sanguinetti totiž rozhovory jinak neposkytuje.“ Viděli jsme se pak ještě několikrát, jednou u něj doma. Měl byt jako galerii: stovky a tisíce obrazů, grafik, vzácných tisků, bibliofilií vydaných v počtu dvou tří výtisků. Všecko umělecká erotika. Chtěl sbírku otevřít veřejnosti, zpřístupnit ji v rámci nějaké kulturní instituce. Nestalo se.
V jedenáctém roce jsme se potkali na výstavě, kterou spolupořádal Miroslavu Tichému na Staroměstské radnici. Vyšel k tomu katalog s jeho průvodní studií. Na Tichém cenil nejen náměty, všecku tu tělesnou hmotu v pohybu na kyjovském koupališti, cenil vysoko taky provedení – totální neuměleckost, nezáměrnost, outsiderství. Gianfranco Sanguinetti žil poslední dekády svého života v Praze. A cítil se tady taky trochu jako outsider. Přátelé ze Situacionistické internacionály mu – až na Raoula Vaneigema – dávno zemřeli. Sbírku svých erotik nezveřejnil. A svět se dál točil, navzdory jeho mnohaletému ideovému angažmá, kolem své vlastní osy.
Zůstaly texty (nejvíc je jich ke čtení na monoskop.org) – a v nich inspirativní i varovné věty. Například tahle: „Vykastrován odmlada od všech svých znalostí a vlastností z dětství, obklopen naprosto pochybnou psychologickou krajinou, zahajuje dnešní člověk záhy svou regresi a dovoluje, aby se s ním zacházelo jako s nedospělým, nebo dokonce mentálně méněcenným.“
Město je složitý organismus a každý jeho obyvatel má k němu jiný vztah. Někomu je jedno, že dům naproti je posprejován, jinému to vadí tak, že dostat ty parchanty, „tak by viděli“ – a ti parchanti naopak vidí ty barevné klikyháky jako doklad své „kreativní nepřizpůsobivosti“. Všichni mají pravdu a zároveň nikdo, bůh suď. V roce 2025 byl uveden celovečerní filmový debut Veřejně prospěšné práce Vladimíra Turnera, dokumentaristy a interdisciplinárního umělce, o tom, jak vrátit Prahu okupovanou turisty, auty a velkou „škvárou“ (love & love & love) zpátky Pražanům. Na film nyní navazuje kniha složená z ilustračních dokladů městské neposlušnosti a několika textů, třeba o „zakouzlení“ městského prostředí nebo o historii a aktivitách nizozemských Provos (před šedesáti lety). Jakýmsi Turnerovým šémem je slovo „imaginace“, což se samozřejmě tečuje se surrealistickým heslem: „Všechnu moc imaginaci!“ Jsou to imaginace jdoucí proti sobě. Ale proč ne? Imaginace není nikdy dost. Graficky nadstandardně povedená kniha!