Všechno je číslo. A slovo je síla
texty: Jakub Šofar a Radim Kopáč
Fejeton
Všechno je číslo. A slovo je síla
Ty knihy se výborně sešly. Vážně! Byly by si sice jistě blízko i tak, kdyby vyšly jindy a možná i jinak, ale takhle je to lepší. A nejen proto, že mají společného autora, Daniila Charmse (1905–1942) – ruského avantgardistu, činného v poezii, próze, dramatu, esejistice, korespondenci, textech pro děti. Taky proto, že jsou ve svém žánru kompletní nebo aspoň maximální. Zleva pět set stránek Charmsovy sebrané poezie (Vous a oko a patnáct rukou. Básně z let 1922–1938; Academia, 2026) – a zprava pět set stránek Charmsovy sebrané prózy (A to je vlastně všechno. Prózy; Dauphin, 2025).
Překlady jsou různé: poezie (Jana Kitzlerová) je ve výsledku překvapivě tvrdší, ostrohrannější, místy zaumná; zatímco próza (Bruno Solařík) jede na vlně lyrismu, je měkčí, čtenářsky vlídnější, totálně srozumitelná. Charms v jazyce svého verše, natož prózy neboří a nevynalézá tak razantně jako Majakovskij nebo Chlebnikov, spíš paroduje, hyperbolizuje v obsazích, převrací naruby a táhne do absurdního finále všednodenní, obyčejnou, základní situaci: skutečnost a zkušenost. Tím samozřejmě ukazuje její meze, co víc: její patologii, zvrácenost, ubohost.
Je třeba vzít v potaz, kdy a kde Charms psal: ve stalinském Rusku, v čase nejbrutálnějších čistek, které probraly a prosily ruskou společnost od základu, zničily veškerou nepravidelnost, unikavost, kreativitu myšlení stejně jako fantazie. Charmse sice zatkli třikrát, ale překvapivě ho nezabili přímo – počkali, až sám vyhasne v blázinci uprostřed druhé války. Charms dneska není svědomí, nenabádá k přehodnocování, nenutí k pokání – Charms je (hlavně v próze) daleko spíš zrcadlo, takové, co nastavuje druhým Haškův voják Švejk. Druhým čili blbům jakéhokoli typu; příklady doplňte, jak libo.
Charms je nebeský smích. Charms vrací do oběhu prvotní elány, magické vidění. Charms je frajer; jistě věděl anebo aspoň tušil, co by kdyby. Charms je naprostá čistota – psaní mimo čas i prostor. Daniil Charms prostě otvírá jedny dveře za druhými: trapné poezii a totálnímu realismu, četným diverzím pod praporem surrealismu, ničivě kritické absurditě, osvěživě hravé a obrazoborecké postmoderně. A nejen to: taky existencialismu, základní struktuře: „Čísla – tak závažná součást přírody! Vždyť růst i děj – všechno je číslo. / A slovo je síla. / Číslo a slovo − to je naše matka.“
Radim Kopáč
Tip
Josef Váchal: Tajnosti sanatoria aneb Služebnice vášní čili Čertova babička a legionář dobrodruh, Kodudek, 2026
Po mnohých spisovatelích a malířích, kteří za svého života získávali prebendy, zasloužilost a uznání, dnes neštěkne ani čivava. A ne vždy platí, že ti, kdo přicházeli s něčím úplně novým, jiným, zvláštním, jsou dnes oceňováni. Josef Váchal (1884–1969) to štěstí (tu neobyčejně důležitou složku lidských osudů) měl. Dnes jsou vyhledávány jeho výtvarné práce i texty (a často obé v jednom artefaktu), prodávány na aukcích, rozebírány – a staly se i „snobským zbožím“. Jeho čistě textová produkce není tak velká, ale je pořád stejně fascinující. Text o Čertově babičce začal psát ve Studeňanech, když prožíval depresi z neúspěchu své výstavy i společenské situace před druhou světovou válkou. Více než tisícistránková kniha, jež je poctou erotickému škváru, je z jazykového hlediska lahůdkou: „Na světě všechno omrzí a všechen žár a zápal vychladne; i ta kamna rozpálená babiččiny hříšnoty vychládat začala a ona toho manželského stavu, pokud se týče lože, míti dost začínala.“
Jakub Šofar
Tip
Jan Bárta: Jan Procházka. Tvůrce v kulturním a politickém životě Československa 50. a 60. let, Academia, 2026
Pracovník aparátu Československého svazu mládeže, zaměstnanec Filmového studia Barrandov, kandidát ÚV KSČ, místopředseda svazu Československých spisovatelů. A jedna z nejdůležitějších postav takzvaného pražského jara; právě on totiž pojmenovával přesně realitu země budující rozvinutý socialismus („volby jsou jako opereta, kdy za celou rodinu může volit pes dingo“). Jan Procházka (1929–1971): spisovatel (Přestřelka, Kočár do Vídně aj.), filmař, který měl zásluhu na proměně filmové dramaturgie, scenárista svých knih či povídek (například Ať žije republika, Noc nevěsty), ale i jiných autorů (Už zase skáču přes kaluže); některé jeho filmy byly až do roku 1990 v trezoru (Ucho). Možná nejdůležitější byla jeho publicistická kniha Politika pro každého. Pro sovětský režim patřil k nejzásadnějším pravicovým „elementům“, a proto byl zcela vyloučen z veřejného života – i pomocí dezinformační kampaně StB, což zajisté přispělo k jeho předčasné smrti. A tohle vyloučení vlastně trvá dodnes.
Jakub Šofar
Recenze
Milena Slavická: Dopisy Virginii, Torst, 2025
Milena Slavická vydala v nakladatelství Torst svou pátou prózu. Už loni. Trochu zrada, trochu narušení rytmu! Slavická (1949), v osmdesátkách a devadesátkách přední česká kunsthistorička, totiž doposavad vydávala své sbírky povídek a novely s odstupem čtyř let: Povídky jamrtálské (2010), Hagibor (2014), Ona (2018), Na Betáni (2022) – takže Dopisy Virginii by člověk čekal letos!
Ale rok sem rok tam. Slavická ohledává témata tak nadčasová, že nějaká ztráta aktuálnosti u ní nehrozí. Píše o paměti: jak navenek o paměti místa (Jamrtál, Hagibor, Betáň), tak pod povrchem o paměti lidské, všeho toho širšího rodinného, komunitního hemžení. Tím nechce být řečeno, že jde o autobiografii nebo autofikci – i když možnosti tu samozřejmě jsou. A pak píše Slavická ještě jeden typ prózy: prózu hravou, konceptuální, takové tematické skládačky z různého úhlu; sem patří Ona a nejnověji Dopisy Virginii. V prvním titulu dala autorka slovo těm druhým v řadě, ženským hrdinkám, vybraným z klasické prózy, třeba od Kafky, Becketta, Bernharda, Houellebecqua nebo Kundery. A nechala je, ať vidí příběh, co autor napsal, svýma očima, s důrazem na genderový aspekt věci.
Novinka je pak podobný případ: autorka píše titulní Virginii (Woolfové) své osobně laděné dopisy. Posílá je z Česka i Anglie na přelomu let 2022 a 2023 čili v čase, kdy odeznívalo globální covidové šílení. Píše z podzimu přes zimu do jara. To je nadějná vyhlídka! Jenže v dopisech je směr opačný, autorka sází znovu na paměť, respektive na konkrétní figury, které se nějakým způsobem s časem, pamětí a všemi těmi souvisejícími fenomény ve svém životě a díle utkali. Začíná Hannah Arendtovou (a její mezidruhově nepřijatelnou láskou k Martinu Heideggerovi, v letech 1933 až 1945 nadšenému antisemitovi a promotérovi nacismu) a Simone Weilovou (s jejím maximálním soucitem s druhými, který ji nakonec zabil), pokračuje Klausem Mannem (trpícím pod knutou panovačného a zamindrákovaného, jakkoli geniálního otce Thomase, efebofilního homosexuála, celoživotně vábeného smrtí) a Adrienou Šimotovou (jako příkladem umělkyně, která svým dílem mapovala dějiny vlastního života čili vizualizovala, zhmotňovala svou paměť) – a končí trojicí favorizovaných básníků, vlastně dvěma básníky a jednou básnířkou, Ivanem Blatným, Ivanem Divišem a Sylvií Plathovou.
Jenže ať píše Slavická o komkoli a čemkoli chce, vždycky jí z toho nakonec vystupuje dvojí. První obecné, za nímž se rýsuje druhé konkrétní. Kritika totality: levé i pravé, rudé i hnědé, hitlerismu jako stalinismu. A kritika nerovnováhy, nepoměrnosti mužského a ženského světa, přesněji operačního prostoru muže a ženy ve světě společném. Samozřejmě, tohle všecko je taky věc paměti. Minulého století i dneška. Paměti, co se ostře propisuje do naší současnosti, konkrétního života. Slavická pak píše proti proudu času, aby zjistila, kde se to v té naší „moderní době“ vzalo. A Virginii a její vybrané prózy i životní osud si bere k ruce jako inspiraci a rezonanční desku; jako roznětku i podporu přes století. Výsledkem není kritika, spíš meditace, žánrově vyvážený mix dopisu, básně, eseje. Suverénně, přesně a citlivě napsaná práce, s jejíž poslední stránkou čtenář autorce dávno odpustil to úvodem vyvolané narušení rytmu. Milena Slavická totiž narušuje spokojený rytmus současné české prózy jinak než posunutým rokem vydání…
Radim Kopáč
Tip
Hanns Heinz Ewers: Upír. Zdivočelý román v cárech a barvách, přeložila Ingeborg Fialová-Fürstová, Academia, 2026
U některých umělců jsou jejich „přešlapy“ (ideologické aj.), trvající různou dobu, celkem tolerovány, u jiných jsou těžko odstranitelnou skvrnou; známe to i z české literatury. V té světové stačí připomenout jména jako Céline nebo Pound. U německých autorů je jejich přijetí a hodnocení ještě složitější, viz třeba Ernst Jünger. A co potom Ewers (1871–1943)? Herec, spisovatel, filmař, dramatik, cestovatel; bisexuál, satanista, okultista, nudista, obhájce práv homosexuálů; příznivec nacismu (později vyloučen z NSDAP) a filosemita; klasik německého hororu a fantastiky. A před válkou u nás dost vydávaný. Čteme-li dnes jeho román Upír, „fascinující psychedelikum, působivě zvukomalebný experimentální román“ (jak píše v doslovu Martin Jiroušek), s hlavní postavou Frankem Braunem, tak bez znalosti historického kontextu moc nechápeme, v čem byl tak kontroverzní, proč ho zabavila britská rozvědka, proč byl cenzurován. Němci zadržovaní v době první světové války v USA, drogy, špionáž… Svět se za těch zhruba sto let neobyčejně změnil. Ewersův román je důkaz.
Jakub Šofar
Tip
Octavian Soviany: Mladý bolestín. Román o mládí Paula Verlaina, přeložil Jiří Našinec, Malvern, 2025
Ze svaté trojice prokletých básníků Baudelaire–Verlaine–Rimbaud je jistě nejznámější ten první, jehož Květy zla jsou jasným začátkem. Nejpopulárnější je Rimbaud, s mediálně velmi vděčným životem, radikální poetikou v básnicky krátkém čase (pro české prostředí významně zpopularizovaný Šaldou jako „božský rošťák“) a poté s poměrně dobrodružnými osudy, pozdějšími vykladači poněkud zfalšovanými. Ten třetí ale rozhodně není nijak navíc: Paul Verlaine (1844–1896) je mimo jiné autorem onoho generačního pojmenování „prokletí básníci“ – a pak titulů jako Saturnské básně, Galantní slavnosti, Romance beze slov či Moudrost. Krátký, více než přátelský vztah s Rimbaudem měl na něj devastační vliv (včetně pobytu ve vězení). Ale nepředbíhejme. Rumunský básník, prozaik, kritik a překladatel Octavian Soviany si pěkně naložil: cyklus o Lelianovi, apokryfní autobiografie (dokument a fikce, fakta z archivů a vlastní fantazie). Zatím první část končí rokem 1862: rodina, škola, milostné zážitky. Ale i tak už je tam všechno, všechno to prokleté…
Jakub Šofar
Rozhovor
Ve snu by mě tehdy nenapadlo…
Před pár týdny vyšel v nakladatelství Torst poslední, šestý svazek sebraného díla Ladislava Klímy; projekt trval třicet let, v roce 2028 to bude právě století, co Klíma zemřel. V souvislosti s tím vším jsme položili zakladateli a majiteli nakladatelství Torst Viktoru Stoilovovi (1961) sedm otázek.
Kdo s nápadem vydat sebrané spisy Ladislava Klímy vlastně přišel?
Jan Šulc tento nápad rozpracoval v Odeonu – se souhlasem šéfredaktora Jiřího Pelána – už v roce 1991. Se zánikem Odeonu pak projekt přešel do Torstu, ovšem ve zcela jiné podobě, kterou mu vtiskla editorka Erika Abrams.
První svazek vydal Torst před třiceti lety. Tušili jste tehdy, co máte před sebou, jaké kvantum práce vás čeká?
Netušili jsme to vůbec! Možná kdybych to tušil, tak bych se do vydávání Klímových spisů ani nepustil. To je úkol spíš pro akademické nakladatelství, ale v devadesátých letech bylo normální, že jsme s takovými výzvami souhlasili a těšili se na ně. Množství práce, které udělala zejména editorka Erika Abrams, je obrovské.
Šest svazků sbírá dohromady Klímovu prózu, filozofickou publicistiku, korespondenci, autokroniku, dramata a překlady. Jaká fazeta jeho díla je ti nejblíž?
Nejbližší je mi beletrie, už z důvodu, že to bylo moje iniciační čtení.
Pamatuješ si na své první setkání s Klímou?
Jistě, to se jen tak zapomenout nedá. Bylo to na gymnáziu, kamarád mi půjčil odeonský výbor Vteřiny věčnosti. To byl krásný objev! Dál samozřejmě Utrpení knížete Sternenhocha, Slavná Nemesis. Když je člověk v tom nejvnímavějším věku, otevírají se před ním celé nové obzory. Klíma neinspiroval jenom mě, ale i mnoho jiných lidí z mé generace. Měl jsem rád Klímův výrok, který často parafrázoval Josef Zumr, editor zmíněného odeonského výboru: „Pro materialistu je svět lejno, z kterého se kouří duch.“ Ve snu by mne tehdy nenapadlo, že někdy budu vydávat Klímovy sebrané spisy.
V jakém nákladu ty svazky vycházely, jaký je o ně zájem?
Velký roman, který vyšel v roce 1996, měl náklad 1 800 výtisků a po dvaadvaceti letech se doprodal. Tak jsme v roce 2018 udělali paperbackový dotisk. Od té doby náklady obecně klesají. Třetí svazek (Svět atd.) a pátý svazek („Bel“letrie) byly vydány v nákladu 1 100 výtisků. Dramata jako poslední svazek vycházejí v nejmenším nákladu, a to 600 výtisků. U příležitosti ukončení vydávání spisů jsme také v brožované podobě dotiskli edičně vylepšený svazek Mea v nákladu pět set výtisků. Ale až se některý z těchto svazků doprodá, další dotisky už nebudou možné – z finančních důvodů.
Čím Klímovo dílo dneska rezonuje, v čem je věčný?
Zda je něco nebo někdo věčný, nevíme, tak daleko nevidíme. Klíma dnes rezonuje tím, čím rezonoval už za svého života: svým neobyčejně rozsáhlým vzděláním, sečtělostí a znalostí jazyků, důsledným myšlením, svou životní praxí, naprostou nezávislostí, a zejména humorem. Je často tak vtipný jako málokdo v českém krásném písemnictví, neřku-li filozofii.
V roce 2028 to bude sto let, co Klíma zemřel. Je v plánu nějaká aktivita k tomuhle výročí?
Torst ke Klímovu výročí vydá všech šest svazků jeho spisů jako e-knihy. Erika Abrams pro ně všechny svazky aktualizuje. V Klímově díle tak bude moci každý u sebe doma vyhledávat. To bude důstojný příspěvek k tomu datu.
Radim Kopáč
Tip
Ondřej Cikán: Nová časomíra, Kétos, 2026
Čechorakušan Ondřej Cikán (1985) se věnuje většinou poezii druhých – jako prvotřídní překladatel Máchy, Zeyera, Nezvala nebo Vodseďálka. Občas si ale střihne s chutí taky pár kousků vlastních. Jako třeba právě teď! Titul Nová časomíra je konceptuální, hravý a zábavný pokus o rehabilitaci dávných veršových forem, nejrůznějších metrických schémat, využívaných hojně v antice – anebo u nás v devatenáctém století. Cikán má tu slabičnou kombinatoriku v malíku čili může si dovolit nejen tematický záběr podle svého (básník, poezie, svět), ale taky kdykoli přidat navrch trochu srandy (i sebesrandy): třeba v míchání nejrůznějších jazykových vrstev („okřídelený jakýs brouk“ a hned vedle „limča“ nebo „trencle“), třeba v aluzích a narážkách na Máchův Máj stejně jako na pazgřivce v globální politice, ať původem z Východu nebo Západu – a konečně i v subtilním pohybu napříč vlastní sexualitou. Ve výsledku je to s ním podobně jako se Salvadorem Dalím ve výtvarném umění: aby mohl akademickou malbu oživit po svém, rozeznít ji svými vášněmi, musel ji nejprve totálně ovládnout, zmocnit se jí – ovšem za přívětivého souhlasu múz. Podtitul Cikánovy knížky ostatně zní: „Músa vládne časem.“
Radim Kopáč
Tip
Maxim Biller: Nesmrtelný Weil, přeložila Marie Brunová, Akropolis, 2026
Jedno odpoledne v dubnu 1956 jde muž zaměstnaný v Židovském muzeu na tramvaj číslo 17. Ví, že musí zavolat svému bývalému kolegovi z moskevské redakce, kde spolu v letech 1934 a 1935 překládali knihu Leninovy manželky. Láďa mu několikrát negativně zasáhl do života, ale muž se musí dozvědět, zda ho opět přijmou do spisovatelského svazu. Tramvaj jede přes Vltavu, v níž na začátku roku 1945 fingoval utopení, aby nemusel nastoupit do transportu. A v obludné soše na Letné rozmlouvá s Julkem, svým starým kamarádem, který stojí v zástupu za Stalinem. I ten ho nakonec odsoudil za román Moskva-hranice, výsledkem bylo vyloučení ze strany. Pár hodin ze života Jiřího Weila, který se nejen díky svým spisům (vydávaným v Triádě) vrací do české literatury, kdežto Štoll a Fučík jsou už jen relikty minulosti. Krátký text (přes čtyřicet stránek) s (dvanácti) fotografiemi autora Maxima Billera, který se v roce 1960 narodil v Praze rodičům se židovsko-ruskými kořeny a od roku 1970 žije v Německu. Některé jeho knihy (jako Židovské blues) vyvolaly kontroverzi. Tohle je ale mistrovský kus, minimalistická hra, jednota faktů a fikce; zpráva mimo jiné o tom, jak jedinci s uhlířskou vírou ovlivnili českou literaturu.
Jakub Šofar