Všechno má svou hráz, snad i piva máz. Alespoň by mělo, třeba Boží tělo, míti hráz na jeden ráz. Na jedné Hrázi, pomazán sazí, přebýval Bohumil Hrabal. Boudníka měl jako raba. Raba umělecké lásky jako vítěz s Pánembohem uzavřené sázky. Šlo tu o rabovo dílo, jež mělo být Bohu milo. A že – kdo se ještě táže? – milo bylo.
Post illa verba dodávám, že Vladimír Boudník, mistr, jenž měl vlastní mustr, si tak dlouho koledoval, až si ho Bůh k sobě vzal. Hrabal ho chtěl následovat, ale čas to málem spral. Prý vypadl z okna, když chtěl krmit holuby. On však dobře věděl, že pečení holubi jiným vlétnou do huby. Poslední důstojný holub byl objevitel Ameriky. Za to ornitologicky vzato, holub není columbus, ale columba. Dnes je náležitě zdegenerován, a proto patří do kolumbaria. Hrabal samozřejmě nechtěl krmit ptačí lůzu, ale spíše, jak se píše, ptactvo nebeské, a to ho nakonec doprovodilo tam, kam patří ono i on. Do panteonu, kde na doktora práv, i těch svých, čekal tak a nejinak zvaný Vladimírek.
Do svého obydlí světského s adresou Na Hrázi pozval Hrabal i mne. Vyrušil nás pouze pošťák, když přinesl balík s právě vyšlým opusem Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet. Byl to dům jeho či můj, anebo obou. Mistr mne obdařil vzácným exemplářem, do něhož nezapomněl připsat: „Váženému panu Brikcímu z Licka věnuje Bohdan“. Tak se mu totiž říkalo, ergo on si tak taky říkal. A co ten Brikcí z Licka? To je přece můj předek, o němž Hrabal napsal svou doktorskou práci. Onen Brikcí, nezatížen žádnou fikcí, byl v 16. století za svá Městská práva pražská povýšen do šlechtického stavu. Když přišla vlna latinského humanismu, byla tak k onomu Brikcí přifařena koncovka „us“.
Tímto jménem ohrazen – svým letrickým obrazem – jsem i já, o potomstvu rovněž mluvě. Máme přece jméno, jež proneseno, slouží coby Hráz úvěr.
Bez Hráze by přišel draze
pobyt v utopené Praze.
Ani je-li k mání
obligátní přání.
Se slovně „zlomeným vazem“
nešlo by doplavat na zem.
Jen Na Hrázi šlo by žít.
Ne záchranné vesty šít
pod hladinou Na Zderaze.