Tak jako v každém anglickém domě straší („Every house in England is haunted“), má každá anglická rodina kostlivce ve skříni („skeleton in the cupboard“). Po návštěvě Na Hrázi jsem zas domů vyrazil. Odcházel jsem nevinně do skříně. Hrázný Hrabal si mě ve skříni, jež vypadala jako dveře, mohl nechat coby kostlivce, zřejmě metaforického. Když odcházel pošťák, šel do skříně taky. Hrabal v ní musel mít přehršle kostlivců. Byla to součást jeho díla.
Post illa verba dodávám, že vše je otázkou vkusu. Kdyby se někomu nelíbilo Hrabalovo dílo a mé přetrhdílo, musel bych se, chci-li žít, ohradit. Co a komu vadí? Bohumil Hrabal si například myslí a zřetelně to amplifikuje, že je třeba vytáhnout v létě ze sklepa sáňky. Tací jsou prostě všichni Bohdani, včetně mého nakladatele. Každopádně platí: Dal, byť neměl dáti. Vždyť i my můžem jít za Maruškou v lednu na jahody. A pročpak ne v únoru. Hlady mříce, o to více, proč ne slavit jako šroubu sudby závit hody doprovody.
„Přisedni si, bratře ledne
ať už v lednu pole sílí“
za měsíčky neposedné
posedle děl únor bílý
„Jen se posaď bílý bratře“
povstal vůdčí neposeda
leč hned dodal vzhůru patře:
„V lednu se víc sněžit nedá“
V přesazeném koloběhu
však napadlo tolik sněhu
že žasli i další v kruhu
Sám devátý v kalendáři
oslněn nevlastní září
uznal že únor jde k duhu