Až dvě děti v doprovodu dospělého mají od 21. 8. do 4. 9. vstup do muzea zdarma
Jak to vypadalo v českých základních školách v období normalizace a dekádu poté, připomíná Retro muzeu v Praze. Ve čtvrtém patře obchodního domu Kotva je totiž možné si prohlédnout historickou školní třídou, na kterou povinně dohlížel obraz prezidenta republiky. Návštěvníci zde najdou ukázky starých učebnic, slabikáře, školní sešity, žákovské knížky nebo výtvarné potřeby. Zavzpomínají na všudypřítomné nástěnky i na to, co tehdejší děti ve škole potkávalo. Od 21. 8. do 4. 9. mají navíc až dvě děti v doprovodu dospělého vstup do retro muzea zdarma.
„Děti drží kornouty se sladkostmi, na zádech aktovky a mávají uslzeným rodičům před odchodem do své třídy. Tento pohled na nástup do prvních tříd se každoročně 1. září zřejmě nezměnil, ale jinak je dnes vše docela jinak,“ s úsměvem komentuje Michal Petrov, spolupracovník Retro muzea Praha a autor knih Retro ČS 1, 2, 3. Co zažívaly děti 70. a 80. let ve školách? Jaká zde vládla atmosféra, jací bývali učitelé, jaké měli školáci pomůcky, to si můžete připomenout v Retro muzeu v Praze.
Povinné centralizované školství
Ještě před nástupem na základní devítiletou školu děti navštěvovaly od tří let školu mateřskou a mnohé z nich od 3 měsíců věku i jesle, aby mohly matky po krátké mateřské dovolené opět nastoupit do zaměstnání. Děti tak byly vychovávány mimo rodinu od velmi útlého věku.
„Devítiletá školní docházka byla jako dnes ze zákona povinná. Zákon a centrální předpisy také určovaly podobu školství v celé republice. Platily jednotné školní osnovy pro každý ročník školy, přísné hygienické i stravovací normy. Školství mělo jasně danou strukturu a bylo schopné plošně zajišťovat základní vzdělání na poměrně vysoké úrovni,“ komentuje výstavu Michal Petrov.
Učit mohli pouze aprobovaní pedagogové a počet žáků ve třídách byl běžně vysoký. Třídy byly většinou nacpané k prasknutí a počet 35 žáků nebýval výjimkou. Silné ročníky dětí se učily, kde se dalo. Před výstavbou velkých pavilonových škol se učívalo běžně v několika od sebe oddělených školních budovách. Velké pavilonové budovy pak mnohde základní školy sjednotily a slouží ke svému účelu dodnes.
Vybavení školy
Školství bylo zcela bezplatné, děti při nástupu do školy dostaly veškeré potřebné vybavení, sešity, žákovské knížky i základní psací pomůcky. Učebnice dostávaly děti zapůjčené a na konci roku je vracely k dalšímu použití. Učebnice tak sloužily doslova do roztrhání. Obsah učebnic sestavovali odborníci pod dohledem strany a vydávalo je Státní pedagogické nakladatelství, stejně jako ostatní učební pomůcky – učební kartičky, mapy, plakáty, atlasy aj. V každé škole se děti učily z totožných učebnic. Na legendární věty ze Slabikářů 80. let „Máma mele maso“ vzpomínají dospělí s úsměvem dodnes.
Frontální výuka
Všechny děti seděly ve stejných lavicích v podobných třídách s podobným vybavením. Za katedrou u tabule měl své místo učitel. Ve školách převažovala frontální výuka, kdy učitel vyložil látku, děti si zapsaly zápis do sešitů, dostaly domácí úkoly na procvičení a pak byly zkoušené. Běžné byly pětiminutové testy, zkoušení u tabule anebo v lavici. K tomu neodmyslitelně patřil strach z učitelského notýsku se známkami a vyvolávání podle abecedy nebo aktuálního data napsaného v pravém horním rohu na tabuli. Každý pedagog měl však svůj osobitý styl a mezi bručouny a tvrdými příznivci režimu ve školách působili lidé, kterým na dětech záleželo, a ti i v nepříznivé době dokázali předat žákům více než jen vědomosti.
Školní strava
Děti měly přísně předepsanou školní stravu. Pro mnohé děti převážně v chudších oblastech školní stravování představovalo jediné hodnotné jídlo během dne. Do školy si děti nosily z domu svačiny často ve vymytých sáčcích od mléka, většinou kus pečiva a jablko. Ve školních jídelnách platily stravovací normy podle věku dítěte. Pitný režim paradoxně školy zavedený neměly. Děti pily o přestávkách ze školních umyvadel čistou vodu a až čaj k obědu. Do škol se zaváděly mléčné programy. Určitě si mnozí vzpomenou na paní kuchařky ve školních jídelnách, jak dětem rozmíchávají v mléce aromatické jahodové a banánové příchutě.
Všudypřítomné předpisy… na obuv i cvičební úbor
Předepsané bylo také obutí. Děti musely nosit pevnou uzavřenou obuv kvůli bezpečnosti, což se na druhém stupni náctiletým školákům už dost příčilo. Přezůvky kontroloval v šatnách pan školník a nesprávné školní obutí se stávalo centrem povyku školních autorit. Předpisy určovaly také cvičební úbor, který museli rodiče školákům na začátku školního roku pořizovat. Děvčata měla cvičky, modré trenýrky a bílé triko, chlapci bílé tílko a červené trenýrky, všichni modrou teplákovou soupravu, která se stala jedním ze symbolů té doby.
I přes to, že se v 70. a 80. letech stalo školství nástrojem ideologie, se mnohým učitelům povedlo umožnit dětem nahlížet na život i jinou optikou, než rozkazovala vládnoucí strana, a zachovat prostor pro kritické myšlení a individuální přístup. Toto období zanechalo nezaměnitelnou stopu v historii českého školství a stále nám připomíná, jak moc dokáže politika ovlivnit základní aspekty našich životů. Přijďte si do Retro muzea zavzpomínat a porovnat, kam se doba posunula.
O Retro muzeu Praha
Během prvního roku zavítalo do muzea 55 000 návštěvníků. Muzeum je umístěno ve čtvrtém patře OD Kotva a představuje design, trendy i běžný život v 70. a 80. letech minulého století v Československu. Rozkládá se na více než 2 000! metrech čtverečních a ukazuje dnes již více než 12 000 unikátních předmětů. Husákovy děti a jejich rodiče mohou v Retro muzeu Praha zavzpomínat, ti mladší se zase atraktivním způsobem seznámit s nedávnou historií. www.retromuzeumpraha.cz