Před dvěma desítkami let, 5.–7. července 1991, se konal v duryňském Rudolstadtu první Mezinárodní Folkový festival v srdci Evropy – v průsečíku (Folk-) kultur ze Západu-Východu-Severu-Jihu, jak zněl tehdejší slogan. Už první ročník popsal dopisovatel prestižních britských Folk Roots jako „prostě nejlepší, nejdokonalejší festival, jaký jsem kdy navštívil“ – to jsou silná, ale snadno uvěřitelná slova. Tanz & Folk Festival, pro nás objevený Petrem Dorůžkou, se od těch dob stal poutním místem českých nadšenců a inspirací přinejmenším pro náměšťské Folkové prázdniny.
Deset z otců zakladatelů je ve štábu aktivních dodnes, počet scén stoupl z jedenácti na více než dvojnásobek, počet návštěvníků se bezmála zdesateronásobil, přiměřeně vzrostlo vstupné, program si ale překvapivě zachoval původní koncepci, díky níž si přijde na své opravdu každý, včetně těch, kterým folk či world music jinak lezou na nervy. Základy byly položeny tak moudře, že za celých dvacet let nevyžadovaly výraznou korekci, a dnes festival zápolí s jediným problémem. Tím je neúnosná kvantita obecenstva. Artur Rubinstein říkával, že slabá návštěva znamená, že se v sále sejdou jen ti, kteří mají opravdu zájem – tento limit Rudolstadt už dávno přečerpal.
Zda ekonomický přínos skutečně tak přesvědčivě převažuje náklady, které si takováto návštěvnost nakonec nutně vyžádá, musí vědět pořadatelé nejlépe. Každopádně jen trochu citlivější posluchač nutně shledává vyhlídky na přelidněné městečko rok od roku méně radostnými. Nicméně první polistování novým programem, s důvěrně známým nevkusem obálky, reklamou na pivo Köstritzer a zběsilým jazykem profi lů, zaručujících téměř u každého účinkujícího, že hraje alespoň pět různých hudebních stylů najednou (aby to bylo fakt jako World), má pořád stejný půvab. Za ta léta se člověk smíří s tím, že prostě všechno nestihne, příkladně letos mi utekla hned dvě důležitá pamětnická jména, Arlo Guthrie a Rickie Lee Jones.
Na svůj první Rudolstadt jsem se před lety vypravil vlastně kvůli Ann a Markovi Savoyovým a během let tu viděl ještě leccos dalšího vydařeného z louisianské a západotexaské scény, takže jsem letos očekával nejvíce od Cedrika Watsona & Bijoux Creole, čerstvé naděje kreolské hudby s nominací na Grammy v příslušné třídě. Watson hraje klasiku svého žánru, v zydeku nesklouzává do nekonečných rumplovaček jako mnozí jiní, cajunským číslům dodá patřičného kreolského ostří, zpívá stylově velmi čistě, bez bluesové či countryové manýry. Ve fi nále nechybělo ani staré dobré Les harricots sont pas salé, které dalo zydeku jméno (zkuste si to čtvrt hodiny přeříkávat, a dojde vám to). Bohužel skvělý koncert utrpěl dosti citelně zásluhou zvukaře, takže chvílemi to vypadalo jako zničující kulisa drum’- n’frottoir’n’bass k výstupům pantomimického harmonikáře.
Vysloveným potěšením byli Addis Acoustic, africký jazzík neznějící vlastně ani příliš jazzově, ani příliš africky, který se svými barevnými propletenci klarinetu, akordeonu a zvonivé mandolíny do Rudolstadtu dorazil díky letošnímu pečlivě připravenému etiopskému tématu. Poněkud méně strhující byl Daniel Melingo, pouze v první chvíli zábavný patetický seladon, bohužel zabírající na scéně příliš mnoho prostoru před mnohem zajímavější kapelou, hrající velmi solidní tango.
Opravdu průzračnou záležitostí bylo trio Fidil, tři statní irští mládenci hrající pouze a jenom na housle pouze a jenom irské tance. „Expansion through reduction,“ napsali o nich v Irish Times – lépe to charakterizovat ani nelze. Ještě nenápadnější byli Jen-Marc Jacquier & Claudis Perrin ze Švýcarských Savojských Alp, jejichž hudba, provozovaná na rustikální kontrabas a knoflíkovou harmoniku, už prozrazovala příbuznost s okruhem zasahujícím až na naše Chodsko.
Nigunim jsou projektem dvou Klezmatiků, Londona a Sklamberga, snad méně třeskutým (jak jen se Frank London dokáže mírnit) než běžná produkce kapely, ale hudebně stejně výživným. Nicméně spojitost náboženských zpěvů, z nichž tato záležitost vychází, se světským klezmerem byla na první poslech zjevná, už četnými nápěvovými shodami, danými samozřejmě častým čerpáním klezmorim z tradice synagogálních zpěvů.
Jako perla vyvržená festivalovým příbojem mne nakonec oslnil jakýsi pouliční bluesman pobrukující si na ulici, mimo festivalový program, ba mimo placené zóny. Snad nikdy jsem neslyšel Evropana hrát blues s takovým porozuměním, takže jsem zapátrál a mohu nyní laskavému čtenáři sdělit, že jeho jméno je Günther Leifeld-Strikkeling, aka The Rum pel-Steel-Skin Güenther. Jak vidno, za dvacet let festival už funguje jaksi samovolně, nad rámec vytyčený dramaturgy. Což je samozřejmě to, oč tu běží.