Skandinávský jazz nemá hranice. O tom nás dnes a denně přesvědčují nejen zavedení protagonisté vydávající na prestižních labelech ECM, Rune Grammofon, Hubro nebo Jazzland Recordings, ale i řada interpretů, kteří ohýbají jazzové nápady v ambientní, avantgardní, rockové, nebo dokonce popové skořápce. Finskou trojici Virta nemůžeme přiřadit k jednomu žánru. Její součástí je trojice bývalých spolužáků zdokonalujících své multiinstrumentální nadání. Primárními nástroji Anttiho Hevosmaaho je trubka a křídlovka, Erika Fräkiho bicí nástroje a perkuse, Heikkiho Selama pak baskytara a kytary všeho druhu. Společně se pak věnují programování a elektronice jako takové a jsou schopni i vokálních výkonů. Samotný fakt, že už druhá deska Virta vychází na labelu Svart Records, kteří se starají mimo jiné o avantgardní metalisty a krajany Oranssi Pazuzu, naznačuje, že album Horros nebude standardní hudební kolekcí. Prudce melancholická nahrávka má silně obrazotvorné účinky. Elektronický základ kompozic vytváří obrovský prostor, který bez problémů pohltí hromadu dalších hudebních prvků a elementů. Kytarové linky i cákance, basové linky, bezeslovné vokály, různě komplikované rytmické vzorce i arvehenriksenovské vstupy dechových nástrojů. Pomalu melodicky proudící tok hudby má jednou podobu intelektuálního trip hopu à la The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble (Sola), jindy barově zakouřeného jazzového lounge, kterého se tu tam dotkne Bohren & der Club of Gore, zamyšleného post rocku (Karhu) nebo do vesmíru mířícího ambientu (Tuuli nousee). Devítka skladeb na Horros vypadá jako letní půda. Zdá se, že na jejím povrchu se neděje nic zajímavého, pokud ale vykopneme drn trávy, můžeme dlouhou dobu sledovat čilý život pod „pokličkou“. Ten razantně odděluje tvorbu Virta od stovek hodin povrchní, ambientně relaxační hudby. Právě onen neustálý, jazzově math-rockový cvrkot dělá z filmově imaginativní tvorby třetí řadové nahrávky Finů výrazný, nevšedně pozitivní hudební zážitek.