Letošní jazzové jaro patří v Brně také vokalistům. Jubilejní desátý ročník mezinárodního festivalu JAZZFESTBRNO představí během devíti dnů zpěv v mnoha jeho formách a podobách. Na své si přijdou milovníci zemitého a sytého afroamerického témbru i křehkého a zranitelného projevu z našich končin. Do moravské metropole míří po Bobbym McFerrinovi další výjimeční domácí i zahraniční zpěváci a nabídnou příznivcům jazzu a přidružených žánrů náhled do pestrého světa improvizace i interpretace.
Jedinečný Bobby McFerrin obstaral slavnostní úvod desátého ročníku festivalu s dvoutýdenním předstihem a své vokální umění předvedl zdejšímu publiku hned dvakrát – 29. a 30. března v hale Vodova. “Dvojkoncert Bobbyho McFerrina byl jednoznačně vyvrcholením dosavadní desetileté historie festivalu. McFerrin naplnil očekávání a drtivé většině návštěvníků se zážitek navždy vryl do paměti,“ říká dramaturg Vilém Spilka z pořadatelské agentury 24-7Promotions, která na McFerrinovy březnové koncerty přilákala na osm tisíc návštěvníků.
Na fenomenálního McFerrina naváže 14. dubna v Městském divadle Brno afroamerická zpěvačka Carla Cook, jež se honosí nejen sonorním hlasem, ale i širokým žánrovým záběrem. Neomezuje se jen na mainstream, ale s chutí zabrousí do soulu či funku. Cook dokáže nádherně zazpívat standard, ale tím pro ni jazz nekončí. Jazzový život dokáže vdechnout i skladbám autorů s jazzovým světem málokdy spojovaným. Extrovertně a bez stylových hranic se na pódiu projevuje i Elena Sonenshine (18. dubna), brněnská rodačka a stálice domácí jazzové scény. Křehkou polohu vokálu bude ten samý večer na Flédě reprezentovat Zuzana Lapčíková, efemérní víla a hudebně otevřená osobnost kombinující vlivy jazzu a moravské lidovky. Podobně vřele a procítěně se projevuje i Dorota Barová (19. dubna), kterou posluchači znají spíše z dua Tara Fuki. Její školstvím neúspěšně omletý hlasový i instrumentální projev s originální tvorbou Vertigo Quintetu splývá do fantaskní symbiózy. Podrobné informace o programu a vstupenkách jsou k dispozici na www.jazzfestbrno.cz.
JAZZFESTBRNO si zachovává tradiční a osvědčený formát dvojkoncertů ve vybrané dny, doplněných o noční jamsession. Hlavní festivalové hvězdy – jak už je na brněnském festivalu zvykem – reprezentují kolébku jazzu, USA. 13. dubna na Flédě vystoupí s vlastním projektem jazzový matador s českými předky, basista Michael Formanek. O pokračování série ruské linie jazzu se v rámci projektu Ruská kultura v ČR postará talentovaný ruský saxofonista Dmitrij Baevsky v doprovodu americké legendy bebopové kytary Joe Cohna. Další vrchol festivalu posluchače čeká v neděli 17. dubna v sále kulturního centra Semilasso. Milovníci groove se mohou těšit na trio kytaristy Willa Bernarda, zastánci fusion pak na Mike Stern Band s guru fusion bicích Davem Wecklem a saxofonistou Bobem Malachem. Přehlídku amerických hvězd doplňuje trio vynikajícího bubeníka Dana Weisse.
Kromě vystoupení zahraničních hvězd nabídne festival tradiční klubové koncerty. Kluby budou hostit jak zástupce české hudební scény, tak reprezentanty progresivního evropského jazzu. Po loňské komplikaci se sopečným prachem Brňané konečně uslyší švédské The Stoner, Francii reprezentuje trio Paradox, Slovensko pak kvinteto Štefana Bartuše. 15. dubna bude brněnské HaDivadlo patřit kapelám Face of the Bass a Limbo. Oba ansámbly mají společný otevřený pohled na hudbu, úmyslné přehlížení žánrových bariér a tvořivého ducha. 19. dubna pokračuje v loňském roce započatá tradice koncertů v duchovním prostředí kostela Husův sbor. Letos si v akusticky i vizuálně zajímavém prostředí zahrají Tomáš Liška Trio a Vertigo Quintet s Dorotou Barovou. Jazzový matador Robert Balzar vystoupí se svým triem 20. dubna v klubu Fléda. Letošní festivalovou novinkou je vícedenní workshop tria Dana Weisse na půdě Janáčkovy akademie múzických umění, organizované jamsessions jsou naopak od počátku festivalové historie součástí nedílnou. Jejich neopakovatelnou atmosféru okusí kluby Starý Pivovar a [mju:z].
Carla Cook je zpěvačkou a skladatelkou, jež dokáže nádherně zazpívat standard, ale tím pro ni jazz nekončí. Jazzový život dokáže vdechnout i skladbám autorů s jazzovým světem málokdy spojovaným. Písničkám, o kterých byste si ani ve snu nemysleli, že by mohly být interpretovány jazzově. Rodačka z Detroitu, jež vyrůstala v hudbou překypujícím a stylově různorodém prostředí, zrcadlí ve svém umění
všemožné vlivy. V repertoáru Carly Cook najdete prvky rhythm and blues, evropské klasické hudby, Motownu, blues či gospelu. Cook se vždy vyhýbala stylovým nálepkám a odmítá se stát jazzovou puristkou či snobem. Právě ochota a touha zpívat to, co vyhovuje jejímu srdci, a schopnost sofistikované a zároveň zemité interpretace skladeb dává Carle Cook její stylovou výlučnost.
Carla Cook zpívala už jako dítě v rodném Detroitu, v metodistickém kostele. Zálibu ovšem brzy našla i v sekulární hudbě, především v R&B, rocku, country a klasice. Jazz byl asi vždy její srdeční záležitostí, mnohokrát se ovšem nechala slyšet, že její hudební vkus sahá od Bacha po Davise.
V roce 1999 debutovala Cook albem It´s All About Love. To sklidilo nejen hromadu příznivých kritik, ale především nominaci na cenu Grammy za nejlepší pěvecký výkon. Cook následně dostala i the AFIM Indie Award for Best Jazz Vocal v roce 2000. Ten samý rok natočila další album s názvem Dem Bones a v roce 2002 pak Simply Natural (obě pro MAXJAZZ).
Ne každý umělec si může dovolit nejlepší spoluhráče i na turné, ale Carla Cook patří mezi vyvolené, kteří si jazzovou smetánku zvou nejen na nahrávky. Jak basista Kenny Davis, tak pianista Darryl Ivey jsou dobře známí svojí dlouhodobou spoluprací se smetánkou amerického jazzu. Bubeník Willard Dyson je zase oblíbencem jazzových legend Cassandry Wilson či New York Voices a bohaté zkušenosti nabral i v početných představeních na Broadwayi. Hudebně více otevřené, flexibilní a zkušené spoluhráče by Carla Cook hledala těžko. Navíc se nikdo z nich nebojí riskovat a risk je přece kořením jazzu…
Hudební produkt kvinteta Vertigo je smysluplnou mozaikou nejrůznějších vlivů, mezi nimiž nelze přehlédnout moderní klasickou hudbu, zvláště impresionismus, ale zároveň ani inspirace plynoucí z tvorby Thelonia Monka, Milese Davise či avantgardistů Ornetta Colemana a Johna Zorna. Seznam hudebních vlivů jednotlivých členů kapely by jistě popsal mnoho stránek, relevanci však má především jejich touha po osobitém hudebním vyjádření a neopakovatelném kapelovém zvuku. S touhle filozofií má ostatně Vertigo Quintet velmi zářné vyhlídky i v době, kdy se nám zdá, že vše dobré už bylo napsáno i zahráno. Není tomu tak a buďme rádi, že stále existuje dostatek muzikantů řemeslně uceleně vybavených, s jasným názorem na hudbu, zároveň ale dostatečně otevřených mísení influencí a hudebních kultur. Hudební otevřenost asi nejlépe dokumentuje současná spolupráce kapely se zpěvačkou a cellistkou Dorotou Barovou, kterou posluchači znají spíše z dua Tara Fuki. Její školstvím neúspěšně omletý hlasový i instrumentální projev s tvorbou Vertigo Quintetu splývá do fantaskní symbiózy. Symbiózy, jakou jinde rozhodně nenaleznete.
Prosadit se v dnešní záplavě školených jazzmanů a celosvětové konkurenci není jednoduché, Vertigo Quintet však úspěšně prošlapává cestu svému specifickému konceptu na evropská i světová pódia.
Zuzanu Lapčíkovou známe jako virtuosní cimbalistku, osobitou zpěvačku a skladatelku, jež se nejen díky rodinnému zázemí začala hudebně rozvíjet na poli moravské lidové písně a hudby. Během tovaryšských let hrála a nahrávala s mnoha moravskými cimbálovými muzikami, Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů, různými komorními seskupeními i orchestrálními tělesy. Její diskografie dnes čítá přes 35 titulů.
Při muzikantských rozpravách se setkala s řadou neméně zajímavých osobností, Emilem Viklickým, Jiřím Pavlicou, Idou Kelarovou, Josefem Fečem a dalšími. V roce 2000 přijala pozvání George Mráze k natáčení mimořádně oceňovaného CD „Morava“ v N.Y.C. (s Billy Hartem a Emilem Viklickým). V roce 2002 vystoupila na Pražském jaru jako host George Mráze, kde si zahrála i s ostatními členy George Mráz Quartet (Richie Beirach, Rich Perry a Lewis Nash).
Díky svojí otevřenosti vůči hudebním podnětům Zuzana Lapčíková překročila hranice folklórního žánru a vstoupila na pole artificiální hudby a mezižánrových propojení. V roce 2005 vytvořila pro Národní divadlo v Brně hudebně taneční autorský projekt představení pro balet. Výsledné představení „Balady“ bylo renomovanými kritiky vyhlášeno za baletní inscenaci roku v ČR, za hudbu byla nominována na cenu Alfréda Radoka 2006 a získala prestižní Cenu za autorské dílo v rámci Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby 2008. Dalším významným milníkem na hudební pouti umělkyně se stal rok 2007, kdy iniciovala vznik nového ansámblu „Zuzana Lapčíková Kvintet“.
Už téměř dvacet let se ve Zlíně a Uherském Hradišti zároveň věnuje pedagogické činnosti, výuce hry na cimbál dětí, studentů i dospělých. V roce 2007 se stala spoluzakladatelkou Slovácké základní umělecké školy v Uherském Hradišti, kde v současnosti vyučuje hře na cimbál.
Brněnská rodačka Elena Sonenshine (dříve Suchánková) patří k naší jazzové špičce. Na jazzovou scénu nevtrhla jako vítězka nějaké superhvězdné soutěže, ale renomé si postupně a cílevědomě budovala od začátku devadesátých let. Po příchodu do Prahy absolvovala Konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru zpěv a v roce 2003 získala stipendium na Berklee College of Music v americkém Bostonu.
V roce 1996 založila spolu s kytaristou Mirkem Linkou kapelu Jocose Jazz. Výjimečné napojení mezi zpěvačkou a jejími spoluhráči je dáno právě dlouholetou spoluprací. Elena a její muzikanti pravidelně koncertují na jazzových festivalech v zahraničí. Elenino sólové album You Go To My Head, které vyšlo v USA, se čtyři týdny drželo v Top 50 amerických jazzových rádií.
Elena se věnuje též pedagogické činnosti – učí jak soukromě, tak např. na Mezinárodní jazzové dílně v Praze. Elena Sonenshine zpívá v letošní sezóně také v představení Emotion Collection, jež uvádí divadlo Kolowrat, scéna ND Praha. Přes pódiovou dominanci temperamentního projevu Eleny Sonenshine, která si nenásilně a se šarmem vyžádá vaši pozornost, nelze opominout vynikající obsazení doprovodné kapely. Když se harmonické nástroje dostanou do rukou takových mistrů, jakými nepochybně Vladimír Strnad i Miroslav Linka jsou, je o skvostný výsledek postaráno. Pevný rytmický základ zajišťuje tandem Dvorský-Križek, kontrabasista Petr Dvorský přidává sólistickou invenci, puls a sonorní tón, bubeník Branko Križek se s ním uzamyká do jednotného groove, a poskytují tak Eleně Sonenshine tolik potřebnou rytmickou jistotu a svobodu.
