Knihu Zde jsou psi Martiny Overstreet a Michala Nanoru o vizuální kultuře české klubové scény vydalo studio Yinachi jako součást svého projektu Czech Original Fashion.
„Sešel jsi z cesty, kamaráde. Tohle místo není na mapě, tady jsou příšery!“ praví kapitán Barbossa Jacku Sparrowovi v závěrečné bitvě filmu Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly. Za Sparrowových časů se neprobádaná území označovala na mapách bílými místy s latinským varováním Hic Sunt Leones! (česky Zde jsou lvi!). Taková v dnešní geografii už neexistují, nicméně v popkultuře jich ještě pár najdeme. Overstreet a Nanoru se domnívají, že za místo, „kde pravděpodobně vládne barbárie“ (slovníková definice), lze například označit vizuální styl české nezávislé hudební scény. Na cestě dosud nezmapovaným terénem jim kryli záda fotografové Adam Holý a Dušan Tománek, veškerá sochařka Marhlad, artdirektor Adam Macháček a po všech stránkách pokročilé grafické studio Advanced Design.
„Že image prodává kapelu často líp než hudba, je známá pravda,“ říká Overstreet. „Vezměte třeba Kiss – jejich logo a make-up pozná každej, i když je v životě neslyšel. Nebyli zas tak skvělí muzikanti, ale ten marketing! To samý lze říct o Sex Pistols, o kterých se vždy mluví jako o spouštěcím momentu punku, přestože nebyli ani první, ani hudebně nejzajímavější punkovou kapelou. Jenže způsob, jak s publikem komunikovali vizuálně – od názvu přes oblečení až po pódiovou agresivitu – byl pro milióny teenagerů kódem, jak do punku ´vlízt´, jak ho pochopit. A to ani nemluvím o spolupráci s výtvarníkem Jamie Reidem, který na obal jejich prvního singlu použil portrét britské královny a v podstatě vymyslel dodnes platnou punkovou grafiku – písmo ve stylu anonymních dopisů, kde jsou slova vystříhaná z novin. Oproti tomu v Česku je image a vizuální styl podceňován jak samotnými kapelami, tak hudebními recenzenty, kteří stále dokola píší pouze o tom, co je nahraný na desce. Do čeho je zabalená, kdo to navrhnul a proč, je nezajímá. Fanoušky to taky nezajímá, hudbu už znaj stejně jenom z torrentu, cédéčko si nikdo nekoupí. Na lokální scéně není s kým soutěžit, není se kým inspirovat, a tak žijeme ve vizuální barbárii, kde ale nejsou lvi nebo monstra, spíš jen ušmudlané, amatérsky působící smečky… psů.“
Overstreet, Nanoru a Marie Hladíková se dva měsíce probírali MySpace a Bandzone profily českých kapel, aby vybrali ty, jejichž vizuální styl považují za příkladný. Jedním z kritérií výběru byla pestrost, proto postupovali napříč žánry od rapu přes elektro a black metal až po nezařaditelné Plastic People of the Universe. Dál přihlíželi k tomu, jestli je kapela na scéně respektovaná hudebně, protože i když je primárně zajímala vizuální stránka věci, hudbu od ní úplně oddělovat nechtěli. „Hudba a image se musej doplňovat, jedno podporuje druhé, ideálním příkladem je třeba Bowie, na jehož Diamond Dogs jsme při vymýšlení názvu knihy taky hodně mysleli,“ říká Overstreet, autorka a producentka knihy, a pokračuje: „Z těch, které jsme nakonec oslovili, někteří odmítli na něčem tak komerčním jako je ´kniha o stylu´ spolupracovat. Stačilo říct slovo móda nebo fans a hned byli pryč. Někteří se slušně vymluvili, jiní nám rovnou vynadali. Všem dík, leccos nám tím pomohli pochopit. Další vybraní pak nedotáhli spolupráci do konce, buď neposlali včas svou prezentaci, nebo nedorazili do ateliéru Adama Holého na focení. Nemohli jsme na ně čekat, ale nezapíráme, že nám v knize chybí. To je příklad Cirkus Alien, třeba. Pár kapel jsme pak taky vyhodili sami, protože v průběhu se ukázalo, že z nějakého důvodu nezapadají do celku. Celou metodu výběru a práce popisuje Michal Nanoru v předmluvě. Já myslím, že se stejným okouzlením jako dnes koukáme my na obal pásky do kotoučáku od Plastiků, bude už za pár let pohlížet nová generace na booklety cédéček nebo na naši současnou klubovou módu. To je pro mě přitažlivá představa a taky jeden z důvodů, proč jsem tu knihu začala dělat.“ Kromě vlastní prezentace kapel a fotek Adama Holého, díky nimž kniha aspiruje na sběratelský artefakt, tvoří podstatnou část obsahu i fanoušci, bez nichž by scéna nemohla existovat. Živě a s vtipem je na fotografiích zachytil Dušan Tománek, jehož bystrému oku neuniklo, jak se jednotlivé žánry promítají do vkusu, způsobu oblékání a života konzumentů hudby.
