Mlčení Bobříků (Tomáš Dianiška)

Za krvavý morytát či horor lze označit kabaretní grotesku Mlčení bobříků Tomáše Dianišky, který se ovšem pustil do námětu velice vážného, a to komunistického útlaku především v těch nejhorších, padesátých letech minulého století. Svůj smysl pro drastický humor osvědčil autor již v předchozích projektech Divadla F. X. Kalby (vzniklo, když píšící herec ještě působil v libereckém Divadle F. X. Šaldy). Jeho féerii, inspirovanou osudy dívky, zobrazené na „jedné koruně československé“, Bedřišky Synkové (odsouzené za skautské aktivity do kriminálu) a také osudy autorky návrhu mince, sochařky Marie Uchytilové-Kučové (zemřela příznačně 16. listopadu 1989, takže se „nedočkala“), nastudoval v alternativní odnoži Divadla pod Palmovkou (Studio PalmOFFka) režisér Jan Frič. Dianiška stejně jako jeho kolegové Tereza Dočkalová a Jan Hušek jsou členy hereckého souboru libeňského divadla, kvarteto hrajících protagonistů doplňuje hostující Barbora Kubátová z libereckého Naivního divadla. Ta ztvárňuje skautskou vedoucí Bedřišku, která v první scéně inscenace pacifikuje rozjívené skautíky (Dočkalová, Dianiška), kteří se před stanem v noční přírodě bojí duchů a zároveň si s nimi chtějí něco začít.
„Duchové“ nejhrubšího kalibru se však začnou objevovat v následujících scénách. Zrůdy ztělesňuje především autor projektu, ať už estébáka v gumové masce „noční můry z Elm Street“ či komunistického ministra s dechovým deficitem (pomáhá si kyslíkovým přístrojem), zato s hrůzným pryžovým pyjem, který sugestivně naznačuje, jak musí sochařka „zaplatit“ za to, že soutěž výtvarníků o korunovou minci vyhraje.
Dianiška v programovém listu zdůrazňuje, že „postavy a děje ztvárněné jsou v inscenaci skutečnými postavami a ději pouze volně inspirovány, inscenace není a nechce být zachycením historické reality“. A tak jsme svědky věznění Bedřišky, kdy se brutálním bachařem stává její bývalý oddílový kamarád (opět Dianiška), soudcové v talárech (Dočkalová, Dianiška) během procesu s Bedřiškou souloží, a když hlavní hrdinka, propuštěná po amnestii, hodlá překročit hranice do Rakouska a neúprosný pohraničník (Hušek) ji chce podrobit ponižující osobní prohlídce, ukáže dívka korunu, na níž je vyobrazena, a vojákovo chování se jako mávnutím čarovným proutkem promění atd. atd.
Dianiškovo herectví se vyznačuje suverenitou, ale vykreslování zrůd ho vede ke značnému přehrávání, i když ve stylu bláznivé grotesky má takový křiklavý styl své místo. Ačkoliv i jeho kolegové ztvárňují pár vedlejších postav, přece jenom dostanou příležitost zahrát si ucelenější role: Barbora Kubátová osudem zaskočenou, ale statečnou Bedřišku, Tereza Dočkalová poněkud bohémskou, ale charakterově rovnou sochařku Marii, Jan Hušek dojemně bázlivého tatínka odsouzené skautky.
Hraje se před stanem „s posadou“, na hranici k zažehnutí táboráku je umístěna televize, na níž „běží“ zpočátku oheň (a skauti si tím pádem hodlají před obrazovkou opéci špekáček), později i výjevy z novodobých dějin až po známé záběry z Národní třídy 17. listopadu. Dobře to dopadlo, „byla to jen bojovka“, říkají si při příchodu svobody rozesmátí skauti. V televizi se však záhy objeví nevkusná komerční reklama a poté naskakuje nápis „to be continued“ vyvedený písmem, z něhož odkapává krev.

P.S. Absolvoval jsem reprízu, zadanou pro skauty, a reakcí tohoto publika jsem se poněkud obával (po nesmyslném mediálním ataku, kdy např. jevištní pubertální obcování s Gottwaldovou bustou bylo dokonce chápáno jako ideologické pomatení Bedřišky). Mladší skauti se dobře bavili, ti velmi zralí se chovali noblesně, i když jejich nadšením si jist nejsem.

Divadlo pod Palmovkou (Studio PalmOFFka)

Přidat komentář