JSME V POHODĚ: Paul Rudnick – Národní divadlo

Prezentovat žánr stand-up comedy na statutárně první divadelní scéně, dokonce v zemi, kde tento způsob interpretačně-diváckého povyražení je dosud poměrně v plenkách, svědčí zcela jistě o odvaze tvůrců, i když je produkce lokalizována na Novou scénu, na níž chce činohra Národního divadla pod vedením Daniela Špinara programově uvádět nezavedené, ba experimentální tituly. Hra Paula Rudnicka Jsme v pohodě (v originále ovšem The New Century) byla předem obestřena pověstí nebývalého genderového „odvazu“. Česká společnost, zvláště ta s kulturou obcující, se v posledních letech vyznačuje vůči sexuálním neobvyklostem tolerancí (nebo spíš lhostejností?), přesto jsem v popremiérových kuloárech zaslechl pobouřené reakce, byť ojedinělé. O co v inscenaci režiséra Braňa Holička jde? V prvním monologu se Helena, atraktivní Židovka (uvádím označení postav tak, jak je autor v programu představuje) v interpretaci Lucie Juřičkové prezentuje publiku jako supertolerantní matka. Přehrává dialogy a situace se svými třemi dětmi, které vždy začínaly větou: Mami, musím ti něco říct. Nejstarší dítko, dceru Leslie charakterizuje Helena (promluvou k ní) takto: Seš profesionální tenistka, máš dvě kočky, co se jmenujou Alenka a Virginia Woolfová, žiješ se sociální pracovnicí a seš ostříhaná jako dvanáctiletej puberťák, co spad pod kombajn! Jistěže jsi lesba. Syn Ronnie se necítí dobře ve svém chlapeckém těle a chce se stát ženou. Matka sice o jeho plánu zapochybuje (Ronnie má skoro metr devadesát, pivní mozol a začínající pleš), nicméně k přeměně pohlaví dojde. Leslie se svou partnerkou požádají ve spermobance o vietnamský, jamajský či nigerijský materiál, aby potomek, kterého jedna z nich hodlá donosit, byl pokud možno „multikulti“. Ronnie (už jako žena) si potom do domácnosti přivádí přítelkyni a na matčinu námitku, zda to všechno nebere příliš oklikou, vysvětlí, že byla (byl) vždy na dívky, ale nebavilo ji to jako muže, tuto náklonnost může plně realizovat jen jako žena. A do třetice, David je sice gay, ale ne nějak standardní, k jeho prioritám patří bondáž a skatologie, masochisticky se vymezuje i vůči matce, ta si ho potom spoutaného v kůži přivádí na obojku a svůj výstup rasantními povely ukončí.

Druhé stand-up číslo předvedou Pan Charles, oslnivý gay (Jan Bidlas) a Shane, jeho asistent (Patrik Děrgel). Mluví ovšem především Charles, Shane doplňuje jeho nabubřelý monolog velmi solidní pohybovkou, chvílemi dokonce s bazálními prvky přízemní akrobacie (vzhledem k obsahu sdělovaného ovšem dosti „vykroucenými“). Charles se v TV show Gay Over z Palm Beach (New York má údajně zakázaný) prezentuje jako homosexuál přehnaně výstřední, neuznává ty, kteří svou odlišnost chápou jako jednu z variant lidské přirozenosti. V přepjatém a uječeném verbálním projevu a s umělým penisem místo mikrofonu odpovídá na dotazy a dopisy, podrážděně reaguje právě na návrhy stran nenápadného a distinguovaného sexuálního chování. Navíc uvádí, že dokáže novorozeně mužského pohlaví kouzelnicky „uhranout“ tak, že z chlapce vyroste gay (a už se ve studiu objevuje matka s dítětem, která si chce jeho schopnosti – s výhledem do budoucna – vyzkoušet). Nálada tohoto výstupu se svou křiklavostí od Heleniny prezentace tolerantní matky dost odlišuje. Všichni dosud zmínění herci plní své úkoly přesvědčivě, Juřičková v partu matky, která je suverénně nad věcí, Bidlas přiměřeně nesnesitelný v roli Charlese, Děrgel jako jeho asistent roztomile naivní a živočišností překypující. Jiný typ emocí probouzí číslo třetí, monolog Barbary Ellen, společenské ženy (Jana Boušková). Bizarními aktivitami nejneuvěřitelnějších variant ručních prací (vyvinula jsem 512 rozličných prodejních předmětů pro vánoční bazary, třeba povlaky na kliku, přehoz na mikrovlnku či pouzdra na toaletní papír, nedáno jsem uháčkovala smoking pro svůj toustovač) se Ellen vyrovnává se smrtí svého syna, který byl – v rámci Rudnickovy hry nepřekvapivě – gay a zemřel na AIDS. Poslední chvíle v nemocnici trávila matka s ním. Přidá pak ještě svoji reflexi katastrofy jedenáctého září. V tomto monologu se střídá bizarní humor s larmoyantností, Boušková text prezentuje s příkladným vkusem. Na jevištích v New Yorku, kde k útoku na „dvojčata“ došlo, může být percepce výstupu úplně jiná než u nás ve střední Evropě.

Herci dosud hovořili do mikrofonu a zůstávali před oponou, ta jde však po třetím výstupu vzhůru a ocitneme se v nemocnici, přesněji v čekárně, přes kterou co chvíli přeběhne lékař, jednou také na bílém plášti hojně zakrvácený. Prostor se postupně zalidní všemi dosud vystupujícími, Helena se přišla podívat na své čerstvě narozené multikulti vnouče, Charles zašel patrně vyzkoušet svoje schopnosti mezi novorozeňata, Barbara Ellen je po nehodě dočasně na vozíčku. Charlesův asistent Shane navštívil poprvé v životě New York a udělal v supermarketu Jednadvacáté století výhodný nákup, chystá se po povzbuzujících replikách ostatních postav prezentovat vlastní show (a všechny přítomné uvést jako své zajímavé hosty). Fabule působí v těchto okamžicích hodně kostrbatě, inscenaci „padá řemen“, osvěžení však do finálového balábile přináší nápověda, která se z první řady vyhoupla také na jeviště, aby byla blíž aktérům, ale především aby prezentovala v krátkosti svůj autentický příběh. Zaměstnankyně Národního divadla Lucie Brychtová byla totiž dříve hercem Petrem Brychtou (v Pardubicích a Brně), její výstup je neokázalý a účinný (podrobněji příběh své přeměny popisuje v programové brožuře). Sám sebou opojený Shane se pomalu chystá k přípravě show, na jeviště se vyvalí divadelní dým, finálový song lze ovšem charakterizovat jako hřebík přímo do lebky (řečeno s Cimrmanem). Ozve se totiž Kam se to řítí dnešní svět, ano, jedna z horších, neboť plakátově patetických nahrávek Petry Janů S láskou má svět naději. Nic proti výzvě k všeobecné toleranci, ale česká nahrávka – vzhledem k tomu, že všechny výzvy a plakáty v newyorské nemocniční čekárně jsou v angličtině – může působit i jako domácky laskavý nadhled na bizarními americkými ztřeštěnostmi (předpokládám, že to tvůrci nezamýšleli). Návštěva Nové scény stojí kvůli hercům i jistému procentu provokace na dotovaném jevišti za zhlédnutí, na některých pražských alternativních scénách lze ovšem spatřit kousky výrazně „ostřejší“.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *