Jedno z témat antické mytologie, sebeobětování královny Alkestis za manžela Admeta, vešlo ve známost především díky hře starořeckého klasika Euripida, přičemž výjimečně nenabídl tragédii, jak se sluší a patří, ale téma traktoval nejednoznačně, ba s jistou dávkou ironie. Králi Admetovi bylo vyšším úradkem souzeno, že až pocítí blízkost konce životní pouti, může svou smrt oddálit, převezme-li tento úděl někdo z jeho blízkých příbuzných. Staří rodiče odmítnou, oběť se rozhodne podstoupit manželka. Téma se pak objevilo v dalších uměleckých zpracováních, kupříkladu u Huga von Hofmannsthala či Thorntona Wildera. Náš současník Matěj Samec napsal tragigrotesku pro čtyři aktéry, realizace se ujal osvědčený tandem, „provozující“ každoroční Antickou Štvanici, Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková.
Do děje jsme uvedeni dlouhým monologem Alkestis (Rosalie Malínská), v němž se mísí antické téma s příslušnými reáliemi a okolnostmi zcela současnými (lednička, studium práv, četba Rimbauda, prášky na uklidnění). Střihem dojde k dialogu okázale truchlícího manžela Admeta (Tomáš Havlínek) a jeho otce Ferese (Tomáš Petřík), v němž syn tatíkovi vyčítá, že oběť nepřinesl on, ale musela (?) ji podstoupit milující životní partnerka. Později bájný hrdina Herakles (Jiří N. Jelínek) z podsvětí za pomoci „své tety“ Persefony Alkestis zachrání, kdysi s královnou snad měl poměr, přivede ji zpět, ona však při této speciální operaci u řeky Styx oněmí. Dojde pak ke grotesknímu ověřování její totožnosti, Alkestis na dotěrné otázky vrtí souhlasně či odmítavě hlavou, také před obličejem drží střídavě dvě masky jakoby ze sochařské dílny, jednu typu smajlík, druhou zakaboněnou. Když se posléze po identifikačním štípanci vydere z jejího hrdla citoslovce bolesti, respektive když odhodí zmiňované masky, všichni tři muži poté, co „prohlédli“, zahynou, a Alkestis se obrací s jakousi neurčitou modlitbou k božstvu (Slunci?, Apolonovi?). Jak to vlastně s tím sebeobětováním bylo? Podstoupila ho Alkestis z lásky? Anebo měla už soužití se sebestředným Admertem plné zuby a raději volila nicotu?
Samcova hra je komorním tvarem a plenérová realizace vlastně působí poněkud nadbytečně. Před publikem se tyčí stupňovité pódium se stříbřitým povrchem, herci se po něm obratně pohybují. Hned úvodní monolog je ovšem dost zatěžkávací zkouškou pro pozornost publika. Poměrně náročně koncipovaný výstup (četl jsem text hry před jejím zhlédnutím) Rosalie Malínská přemírou náladově proměnlivých i nervně pohybových akcí drolí a nitro postavy nám prakticky neodhalí. Dialog krále a jeho otce v podání Tomáše Havlínka a Tomáše Petříka se vyznačuje interpretační brilantností a vysokou řečovou kulturou, hodnou „antické“ prezentace. Havlínkův Admetos neupřímně plačtivým a vychytrale kontaktním atakováním publika představuje vlastně typ politického manipulátora, Petříkův Feres otce, který si o sebevědomí syna myslí svoje a chce si ještě něco užít. O tom svědčí i jeho „kostým“, přichází totiž s raketou z tenisového kurtu, Admetos je naopak v černém smutečním outfitu s komickým, spíš ženským závojíčkem. Jelínkem ztvárněný Herakles se vyznačuje suverénní fyzickou aktivitou, je interpretován tak trochu jako neurvalý buran, permanentně a poněkud monotónně forzíruje, a z jeho docela duchaplných promluv se tak leccos ztrácí. Navíc při „citaci“ žen, se kterými má v příběhu co do činění, nepříjemně piští.
Jak už jsem v souvislosti se vstupním monologem Alkestis naznačil, věky se v textu „postmoderně“ prolínají, Admetos například takto vyjmenovává řadu úctyhodných osobností: „Sokrates. Anebo Euripides. A Panna Orleánská. F. L. Věk. Michelangelo. Da Vinci. Leonardo. Rafael. Santi. Elvis. Presley“. O projektu se v některých upoutávkách píše jako o melodramu, jde ovšem o označení značně nadnesené, i když vklad invenčního komponisty Matouše Hejla nelze přeslechnout, při premiéře se do něho ovšem v dost značné míře vkrádaly zvuky hudby konkrétní, tedy až na ostrov doléhající zvuky promptních policejních výjezdů, záchranek či túrování motorek. Nedokázal jsem s jistotou rozlišit, co zní z reproduktorů a co z blízkých silnic.