Anna Bolavá: Do tmy/Chemické divadlo, režie Vojtěch Bárta, Marguerite Durasová: Bolest/Studio Hrdinů, režie Ladislav Babuščák

Přiznám se, že při občasném sporu mezi kolegy, zda pouze jeden herec na jevišti vlastně neplní funkci divadla jako dialogu, či zda ji realizuje kontaktem s diváky, patřím spíš ke skupině první, přesto se na monodramata se zvědavostí vždy znovu vypravím. Dvě výborné herečky nyní vystupují v jevištní úpravě textů dvou úctyhodných spisovatelek.

 

Tereza Hofová, stále ještě hrající ve Studiu Hrdinů znamenitou islandskou feérii Skugga Baldur (také monodrama), prezentuje ve Venuši ve Švehlovce v gesci souboru Chemické divadlo úpravu textu Anny Bolavé Do tmy, který získal cenu Magnesia Litera 2016. Jde o hereččinu oblíbenou knihu, jak mi sdělila v rozhovoru pro Xantypu (2016/12), když jsem se jí ptal na literární lásky. Bolavá (vlastním jménem Bohumila Adamová) je v osobním životě spjata s přírodou, kniha Do tmy popisuje aktivity bylinkářky, která už povážlivě stůně, přesto stále suší to, co nasbírá, a odevzdává ve sběrně, za což je vzhledem k vynaloženému úsilí minimálně honorována. Text, zaplněný botanickými reáliemi, má ovšem hlubší, existenciální rozměr. Dramaturgickou úpravu Ondřeje Novotného pro Terezu Hofovou režijně připravil šéf „Chemiků“ Vojtěch Bárta, a krátká, zhruba čtyřicetiminutová inscenace za onou „islandskou“ v režii Kamily Polívkové pokulhává především z hlediska kompozice, nikoliv hereččina interpretačního vkladu. Vstoupíme do sálu, kde pobíhá stará kořenářka, naturalisticky kostýmovaná, a vykřikuje názvy různých bylin. Zprvu nás nenechá usednout na černé praktikábly, to bychom jí v jejím „bylinkaření“ překáželi. Svoji letitost dá později najevo prezentací neuvěřitelného množství „parukových“ vlasů, které si vytahuje nejen zpod šátku, ale i z úkrytů na břiše či v nohavicích. Polévá se vodou, po dotyku kapaliny s podlahou začne „země“ dýmat (ano, jsme v Chemickém divadle), interpretka pak připraví skládací židle a vyzve nás, abychom se konečně posadili. Také se poněkud klopotně ostříhá. Scénografickou dominantou inscenace, navržené výtvarnicí Janou Hauskrechtovou, je sada celých nůžek nebo i jejich zbytků, visící z konstrukce, připomínající drátěnou klec, na jejíž horní části jsou umístěny truhlíky se zelenými bylinkami. Text, díky hlukovým efektům ne vždy stoprocentně srozumitelný, se odvíjí jako litanie na témata sběru a sušení bylin i nemoci svérázné stařeny. Nůžky jako nástroj kořenářky i jakési memento mori pak podtrhují připomenutí visícího srpu v bylinkářčině obydlí, tato spektakulární hrozba musí jít ve finále pochopitelně dolů k zemi. Ale vlastně: v jakém finále? Kompozice na mě působila jako ouvertura, a když jsem začínal pociťovat, že se inscenace konečně rozjíždí, tak skončila. Tereza Hofová byla na jevišti sice suverénní, ale existenciální tíha tématu na mě nedolehla.

 

Úplně jinak působí monodrama Bolest, s nímž ve Studiu Hrdinů vystupuje Anita Krausová, libreto čerpá materiál z textu Marguerity Durasové. Délka produkce je snad jen o pět minut delší než inscenace Chemického divadla. Ovšem existenciální tíha se v tomto případě divákovi pod kůži výrazně vtírá, i když jde o krajní, tentokrát zcela minimalistickou formu divadelního vyjádření. Domnívám se také, že mimořádná předloha je univerzálnější výpovědí o člověku než – při vší úctě – text Bolavé. Autobiografické vyprávění – vlastně po letech znovuobjevený deník (bůhsuď do jaké míry literárně dobrušovaný) – líčí nejisté čekání na manželův návrat z koncentračního tábora v Buchenwaldu. Přežil, nepřežil? Zoufalé a vystrašené vypravěčce se během návratu jiných vězňů dostává kusých zpráv, že byl viděn živý, že by se měl vrátit. Když se manžel Robert konečně objeví, nelze vůbec hovořit o happyendu. Navrátivší se je v zuboženém stavu a začíná boj o jeho přežití. A i když se nebezpečí později podaří zažehnat, žena, která navázala přátelství s jiným mužem, zjišťuje, že se vrátil jiný člověk a že s Robertem už nebude schopna žít.  Ve Studiu Hrdinů jsou účinkující s publikem umístěni v opačném gardu, tzn. sedíme na jevišti a herečka má pro sebe velký prostor stupňovitého hlediště, které ovšem využívá minimálně, prázdná elevace bez židlí ovšem působí svým výtvarným potenciálem, často v rafinovaném přítmí. Krausová ostatně dva výstupy prezentuje „do tmy“ (ejhle, spojitost s produkcí Hofové a Chemického divadla, kterou jsem shodou okolností viděl den předtím). Interpretka při svém výkonu většinou sedí, ale také stojí či leží (v této pozici je pro ni i pro publikum akustika Studia Hrdinů nejzrádnější). S vyprázdněným prostorem výtvarně komunikuje její tělo v černé večerní róbě s obnaženými zády, herečka je bosa. V části úvodní, kterou bych pracovně nazval Očekávání, se mi vzhledem k povaze textu jevilo tempo deklamace příliš rychlé, i když jsem chápal, že mělo vyjadřovat horečnost nejistoty. V tom ale tkví celý problém produkce. Úctyhodný výkon Anity Krausové v tísnivě statické (ano, existenciálně působivé) prezentaci nenechává příliš místa pro divákovu kontemplaci, jíž je text přece jen prostoupen nebo kterou při četbě vyvolává. Připomínám si, že jsem útlou knížku Durasové četl před časem úmyslně velmi pomalu. Interpretačně nejsilnější pasáží je líčení zprvu zcela nefunkčního zažívání bývalého vězně. Psychickou zjitřenost vypravěčky obohacuje i uzemňuje empatie k bolestné tělesnosti.

 

Obě „dámské“ inscenace představují, byť ve zcela odlišných jevištních stylech, sympatický pokus o nesnadný sestup k hlubinám bytí.

 

Přidat komentář