Anton Pavlovič Čechov: Racek/Divadlo Puls, 3D company

Nedá se přesně dopočítat, kolik divadelních subjektů dnes v Praze působí. Vznikají sdružení krátkodobá i taková, která hrají již řadu let, mnohá vzešla ze skupin absolventů hereckých učilišť. Existence těch, která nekončí jedinou „úvodní sezonou“, dokládá, že divadlu nakloněného publika je v hlavním městě dostatek a že v pestrosti nabídky má Praha přinejmenším v evropském měřítku mezi metropolemi pramalou konkurenci. K souborům výše zmíněného typu patří Divadlo Puls, působící již od roku 2008, které povstalo z vůle několika absolventů Vyšší odborné školy herecké v Michli, hráli dosud v prostorách Divadla Na prádle a v Divadle Kampa, nyní nejčastěji v Rock Café na Národní třídě. Mají na svém kontě už dvanáct inscenací. Na svůj zatím poslední projekt se Puls spojil s formací 3D company, která od roku 2011 funguje jako třetí rezidenční subjekt v Žižkovském divadle Járy Cimramana (vedle „Cimrmanů“ a Divadla Aqualung), šéfem je režisér Martin Vokoun a jde o sdružení, jehož herci jsou většinou zaměstnáni v jiných divadlech a zde realizují svou „alternativní“ aktivitu. Zmiňovaný režisér nastudoval jako letní produkci s představiteli obou skupin jednu z úhelných her světové dramatiky, Čechovova Racka, a vtiskl mu imerzivní ráz (tento „přesunový“ žánr bývá většinou využíván pro textově méně pevné scénáře).

 

Vokounův Racek je realizován jako procházka Žižkovským divadlem Járy Cimrmana. První dějství nabídne standardní situaci jeviště-hlediště, na druhé se vysuneme na dvorek pod lípu (všichni si sednou, čili od začátku je představení přístupné zhruba čtyřem řadám žižkovského sálu), na třetí díl vystoupáme do zkušebny, k finále pak směřujeme do foyer. V hrůzném parnu 1. července to dopadá tak, že v úvodu a v závěru sedí publikum v prostorách příjemně vychlazených, druhé dějství je už po západu slunce snesitelné a třetí, podkrovní, představuje „kus života těžkého“. Poměrně radikální krácení textu, i když všechny základní dějové zvraty zachovává, vydá i s přesuny na dvě hodinky bez přestávky. Redukce nejvíc poznamená výstup Niny Zarečné v prvním dějství, kdy adeptka Thálie předvádí později přerušenou „novou uměleckou formu“, vytvořenou Kosťou Treplevem. Ve všech lepších inscenacích Racka, které jsem viděl, šlo sice vždy o „úlet“, Čechovem ostatně předepsaný, který však měl přesto mnohé do sebe (nezapomenutelné je například toto extempore v Léblově inscenaci na Zábradlí blahé paměti v interpretaci Barbory Hrzánové). To, že některé postavy reagují na tento pokus o divadelní vystoupení přezíravě (Kosťova matka Arkadina), jiné smířlivě (doktor Dorn), není vlastně dostatečně podepřeno zhlédnutým. Jinak ovšem mladičká Jaroslava Košková jako Nina svou překypující zjitřeností i naivní vznětlivostí znamená trumf Vokounovy inscenace, herecky jistými tahy vykreslují svoje postavy také Petr Florián (Trigorin jako svůdce tak trochu proti své vůli) a Josef Horák (energický a bodrý správce Šamrajev). Přirozeně působí Václav W. Kraus v partu politováníhodného citového nešiky Medvěděnka. Interpreti klíčových postav tragikomedie, Arkadiny (Lucie Radimerská) a jejího syna Kosti (Michal Kuboušek), nenaplňují zcela komplikovanost těchto velkých interpretačních příležitostí, ona je zvláště v prvních dvou dějstvích až příliš prvoplánová semetrika, on hraje sice vkusně, ale při větším odstupu od diváků ze sebe nevykřeše tolik potřebné charisma. Není náhoda, že oba působí nejpřesvědčivěji v dějství třetím, kdy se ocitají s publikem v těsné blízkosti. Výstup s obvazováním hlavy vykazuje najednou hlubší ponor do psychiky, jen by neměl končit až příliš „pavlačově“ prezentovaným vzájemným urážením. Inscenace měla vzestupnou tendenci. Zatímco během prvního dějství jsem se k produkci stavěl dost rezervovaně, s proměnami dějiště přibývalo i zajímavých režijních řešení (v tom venkovním například Kosťa „šmíroval“ sbližování Niny a Trigorina se střechy). Tragické finále ve foyeru zapojilo do hry ústrojně i dva klavíry, jeden „za scénou“ (Čechovova scénická poznámka „Přes dva pokoje je slyšet melancholický valčík“ bývá některými inscenátory realizována pomocí houslí). Využit byl i prostor za pultem šatny, vůbec celé setkání životem usmýkané Niny s nešťastným Kosťou, kombinované s náhlou návštěvou Arkadiny a Trigorina, bylo ve foyeru řešeno invenčně. Odpustil bych si jenom zoufalý výkřik do Kosti marně zamilované správcovy dcery a Medvěděnkovy manželky Máši (Barbora Jelínková) v úplné koncovce, byť nepostrádal logiku. Procházka po divadle s Čechovovým Rackem patří také díky proměnám prostředí i rozpohybování publika k docela zdařilým projektům nadějných divadelníků, kteří se zatím nedostali do hledáčku médií, podporujících obecnější popularitu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *