Benešův posel

Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček, D 21

Divadelní soubor D 21, působící na pražských Vinohradech, je skromným seskupením, zaměřujícím se ve větší míře také na „osvětu“ mezi mládeží, připravuje jevištní verze slavných literárních předloh (Kafkova Amerika, Zločin a trest, Válka s mloky, Utrpení mladého Werthera), nastiňuje také osudy významných tvůrců (Edgar Allan Poe, Karel Havlíček Borovský), nabízí i výlety do historie. Tvůrčí tandem Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, který stojí v čele ceněného královéhradeckého divadla Drak, přichystal po citlivém tématu Emil Hácha další nejednoznačně hodnotitelnou epizodu z moderních českých dějin. Inscenace Benešův posel se týká tzv. Nečasovy mise. Tento ministr sociální péče (1888–1945) letěl – přes svůj osobní nesouhlas – v září 1938 do Paříže s poselstvím (bylo to dva týdny před podepsáním Mnichovské dohody), aby Francie a Velká Británie zprostředkovaly Hitlerovi Benešovu nabídku odstoupení pohraničního území, na němž žilo až ke dvěma miliónům československých Němců. V inscenaci se ozývá myšlenka tehdejšího prezidenta formulovaná tezí, že mobilizace znamená válku, zatímco diplomacie je podmínkou pro mír. Tato ouvertura k mnichovskému diktátu byla však později Benešem zamlčována, stejně tímto „vstřícným“ krokem nic nezachránil. Nečase v inscenaci ztvárňuje host z činohry Národního divadla Ondřej Pavelka. Herec si zprvu čte na realisticky pojednané kancelářské scéně, která je prosta jakékoli výtvarné stylizace (skříně, šanony, globus pokojové velikosti), výtisk časopisu Respekt s Volodymyrem Zelenským na titulní straně a povzdechne si: „Teda ten pan prezident, to je ale frajer. On ten náš osmatřicátej… Jak jsme to my měli… Ono to je samozřejmě coby kdyby, ale ta paralela se tady nabízí“. Pak vyjme ze skříně sako, oblékne si ho a mizí v jejích útrobách, aby skoro do poloviny produkce fungoval jenom jako nahalený hlas za scénou, snad cosi jako Benešovo svědomí. Ze zásuvných součástí skříně se občas vyvalí dým a po jejím otevření se namísto skrytého (nyní ovšem již zmizelého) živého Nečase objevují květináče se zelení – hlodášem evropským. Esence z něho připravená prý pomáhá při pocitech beznaděje a rezignace. Prezidenta ztvárňuje Petr Pochop, většinou v pyžamovém negližé s županem, hned zkraje k němu vběhnou lékař a sestry v patřičně bílém odění. Podle zpráv znějících z rozhlasu soudě se epizoda odehrává v únorových dnech 1948, po aplikaci injekce se však úlohy zdravotníků mění, doktor usedne ke klavíru (je to muzikant Daniel Čámský a dění podbarvuje svými improvizacemi, například „citacemi“ z české i slovenské hymny, při pozdějším diplomatickém Benešově kontaktu s Moskvou preludováním ruské lidové Modrý sarafán). Dámy, stále ve zdravotnickém stejnokroji, ztvárňují v rámci retrospektivy Masaryka (Hana Mathauserová) a Štefánika (Ivana Huspeková), později i další postavy, především světové politiky. Časové ukotvení (letopočty) pak upřesňují křídou, většinou na skříně. Mile komicky a nejistě slabošsky interpretovaný prezident přibližuje svou diplomatickou rozvahu pomocí diapozitivů, na mapách Střední Evropy se objevují diskutované návrhy, třeba ty, posouvající hranice vznikajícího Československa k moři, tedy k Terstu i Hamburku. Výsledkem této přednášky s ukázkami je nakonec výtvarné schéma pozdějšího nápadu, s nímž Nečas směřuje do Paříže. Příběh Benešova špatného odhadu situace vede k poválečnému diplomatickému kolapsu, korunovanému únorovými událostmi 1948, produkci obohacují známé zvukové dokumenty (pověstné Gottwaldovo „právě jsem se vrátil z Hradu“ a další). Nečas se objevuje na scéně, dovoluje si ze záhrobí prezidentovi tykat (Beneš žil o tři roky déle) a s jistou dávkou pohrdání kvalifikuje jeho činy („co po tobě zbyde, je malost“), napadený mu neagresivně oponuje: „Já bych řekl přiměřenost“. Finálové dění je z nahrávky podmalováno nasládlou vokální verzí Fibichova Poemu ve francouzštině. Herci prezentují své role přesvědčivě, i když jevištní tvar přece jen působí trochu jako přednáška, zavalení diváka fakty je velmi vydatné. Zvláště když magické, „snové“ složce díla není kvůli výhružnému záhrobnímu echu zcela dobře rozumět – alespoň se tak dělo při premiérovém ozvučení. S konkrétní historickou kauzou (zprostředkovává ji programový leták) je nezbytné se před představením seznámit, bez tohoto proškolení by byl jevištní tvar poněkud nejasný. O prospěšnosti „šťourání se“ v neuralgických kauzách domácí historie ovšem pochybnosti nemám.

 

Přidat komentář