V rámci jubilejního 30. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka předvedl v Divadle pod Palmovkou významný německý divadelník Thorsten Lensing se čtyřmi špičkovými herci podivuhodnou, surreálně rozvolněnou inscenaci Bláznivá touha po útěše (v originále Verrückt nach Trost). Avizovaná stopáž tři a půl hodiny mě zprvu naplnila obavami, o přestávce pak jsem si říkal „bizarně zajímavý, nikoliv však nudný úlet“, ve druhé části se mi volné motivy propojily do nepodbízivého ponoru, zpytujícího podoby lásky ve světě, který přestáváme chápat. Jakou „fabuli“ vlastně suverénní interpreti Ursina Lardi, Devid Striesow, Sebastian Blomberg a André Jung před publikum předestřeli? Na prázdném jevišti (za protagonisty vidíme pouze válec, evokující mořskou vlnu) se objevují Charlotte (Lardi) a Felix (Striesow), kteří právě vylezli z moře, jsou podle toho plavecky kostýmováni (on má i mokré tričko), ukazují si žahnutí medúzami, kůže je opravdu nezdravě rudá, a volají na svoje děti, ať už také z vody vylezou. Brzy zjistíme, že Charlotte a Felix jsou vlastně ony děti a hrají si na své, již mrtvé rodiče. Imitují odkoukané líbání dospělých, dělají si trochu morbidní legraci z toho, jak s nimi rodiče kdysi komunikovali. „Ty jsi celá k spapání. Dokud jsem silnější než ty, to bude mazleníčko. Psychologa ti zaplatím pozdějc“. Za nějakou chvíli se přes válec, tedy z vln, vynoří potápěč (Blomberg). Líčí sourozencům, jak podivuhodný je svět pod hladinou, oni uchváceni jeho výkladem tipují, že by mohl být učitelem, on se přizná, že pracuje jako instruktor v autoškole, ale jinak „to není nic pro mě, nemůžu mluvit s více lidmi zároveň“. Problém s komunikací prostupuje dalšími zákruty teď už zcela rozvolněného tvaru, Charlotte a Felix potápěčovi uzmou „knížku pro dospělé“, kterou měl při sobě, předčítají z ní a přebírají – všichni tři – jednání postav, nejde však o žádné porno, v textu (či už v nějaké jiné realitě?) se objevuje skokanka o tyči a také různí živočichové, želvy, krávy, orangutan, postavy meditují o jejich vyjadřovacích schopnostech, uvědomování si vlastního já a podobně. Orangutan se pak zhmotňuje v neodolatelně smutnosměšné mimice čtvrtého účinkujícího André Junga, který krátce před přestávkou přibyl na jeviště.
Ve druhé části produkce se postupně vracíme ke všem hrdinům z mořského pobřeží a spoluprožijeme s nimi tři velké vztahové situace. Felix se mazlí se svým sexuálním partnerem Matthiasem (toho ztvárňuje André Jung), objímají se do půl těla obnaženi a svůj vztah ze všech možných úhlů rozebírají a komentují. Matthias se přiznává k silnému citovému prožitku, Felix svůj podíl na milostných hrátkách charakterizuje jako rutinní záležitost, přestože „potřebuji blízkost lidí, ať je to povrchní, jak chce“. Matthias dává k lepšímu několik intimních detailů ze soužití s bývalými partnery, Felixe přiměje k tomu, aby se rozpovídal o svém vztahu k přírodě, a ten pak v básnických obrazech podává excelentní krajinnou impresi (při prezentaci na českém festivalu vynikne v promítaných titulcích skvělý překlad Petra Štědroně). Potápěče pak zastihneme, jak vyvolává a komentuje snímky, které pořídil pod hladinou, při klasifikaci podmořských tvorů ožije velmi sofistikovaná chobotnice (tu ztvárňuje Ursina Lardi), která se pochlubí ne zcela synchronní aktivitou svých devíti mozků, dialogickému protějšku říká například „čtyřce připadáš směšnej, devítka tě obdivuje“. Potápěč naznačí, že jeho milostný život není zcela šťastný, chobotnice ovšem předvádí v podrobně fantaskním vyprávění svoje mnohem bohatší emocionální problémy. Závěrečný výstup inscenace zobrazuje Charlottiny osmaosmdesáté narozeniny. Paní Ursula se bleskově proměnila a vypadá báječně, kupodivu (či vlastně úmyslně) více svěží než v úvodní jakoby dětské scéně, hádal bych jí něco přes třicet (herečka už za sebou má prožitých pět desetiletí stejně jako její kolegové Striesow a Blomberg, Jungovi je přes sedmdesát). V něžném dialogu s pečovatelským robotem (Jung) se oba dostávají k otázkám lidské konečnosti, smířená Charlotta konstatuje: „Lidé cítí, že už jim nemůžu nic udělat. Umírající se těší velké oblibě“. Robot se k ní chová téměř partnersky, dojde k polibku i k úvaze, že by se ještě mohli pokusit o sexuální sblížení. Oba protagonisté šíří „přes rampu“ výrazně pozitivní energii, v poslední větě produkce se pak dozvídáme, že „všichni budou spaseni“.