Burani zapouštějí v Praze kořeny

z představení Něžná

Ne, titulek neznamená povzdechnutí nad sociálním prostředím hlavního města, ale konstatuje, že brněnský soubor Buranteatr se po roce opět objevil jako host v pražském Divadle v Celetné. Jeví se, že dochází k určitému posunu ve směřování souboru, trojice inscenací ovšem vykazuje značný žánrový rozptyl.  Začalo se Kabaretem U Vrtaného kolena (aneb Rozbijte prasátka, přátelé!), mezi autory jsou uvedeni Jiří Jelínek, S.d.Ch. (umělecký pseudonym Miloslava Vojtíška), Zdeněk Kocián, Jan Šotkovský a Sabina Machačová, pod režií je podepsána Gabriela Ženatá. Jak titul až příliš návodně naznačuje, tématem pocitově dlouhé, fakticky však standardně cca devadesátiminutové taškařice jsou peníze. Tvůrčí vklad lze odvozovat jen s obtížemi, myslím, že jsem rasantní černý humor S.d.Ch. identifikoval v radě divákům, jak při získávání rodinného majetku jednat se seniory i potomky (toto „kruté“ číslo na mě působilo z celku nejvtipněji). Žánry se střídaly, ke slovu přišly monology, scénky, písničky, fenomén platidla byl ohledáván z nejrůznějších stran. Šlo kupříkladu o „zlatokopecké“ rady dámám, jak ulovit milionáře (polopatismus výstupu završila manipulace s krumpáčem nad tělem muže, z něhož vypadávají mince), moralistickou scénku o dívce, která se za velmi, ale opravdu velmi vysokou cenu nechává ponižovat a trýznit, konalo se i (pro mě nekonečné) zasedání evropských měn (postavami byly marka, drachma, libra atd., pochopitelně se diskutovalo o euru), došlo i na nejapný antibabišovský song (aby mi bylo dobře rozuměno, nevadil mi „politicky“, ale esteticky). Taky se „originálně“ připomínala příjmení herců Brzobohatého a Lakomého, do backgroundu nepřekvapivě přispěla i ABBA s velehitem Money, Money, Money. Kabaret postrádal gradaci, půvabné dámy měly rezervy v dikci, profesionalitu na jevišti zachraňoval herec Lukáš Rieger. Nebudu sdělení o tomto večeru protahovat, opravdu jsem se nebavil.

z představení Něžná

Zážitkem nepoměrně pozitivnějším byla adaptace slavné Dostojevského povídky Něžná v režii Juraje Augustína. Je pozoruhodné, že tato hluboce introspektivní, běsovsky obsesivní próza láká k zživotnění jak divadelnímu, tak filmovému. Připomeňme vynikající snímek Roberta Bressona z roku 1969 s Dominique Sandaovou v titulní roli či pozoruhodnou inscenaci Vladimíra Morávka (v roce 2000 ji připravil v Karlových Varech s Ivanou Uhlířovou a Janem Budařem v hlavních rolích, jako hudební leitmotiv použil Bulisův Nekonečný valčík). Peripetie manželského soužití staršího muže, který svou nastávající poznal jako majitel zastavárny, kam ona, mladičká, zašla několikrát krátkodobě řešit svou žalostnou finanční situaci, předvádí Buranteatr v „pohybové grotesce“ pro dva aktéry. Autorka scénáře Sabina Machačová vložila do úst hercům Alžbetě Vaculčiakové a Davidovi Tchelidzemu části Dostojevského textu (v překladu Emanuela Frynty), režisér jim předepsal taneční až artistické eskapády, které realizují při přestavování jednoduché scény (dvě železné židle a prkno, občas upevněné kolmo v podstavci). Některé důležité pasáže mluveného textu nebo jen jednotlivá slova jsou promítány v „provedení křídou“ na černý horizont, k tomu také dva jednoduše načrtnutí laškovní ptáčci v pohybu (ti se v textu občas vyskytují v metaforické rovině). Do jevištního tvaru se dostávají zdánlivě disparátní momenty jako např. z mejdanových odvazů proslulá písnička o generálu Laudonovi, zde dojde na „mrtvou, mrtvou, tu já mám nejradši“. Dostojevského Něžná totiž začíná tak, že manžel je povolán k tělu své ženy, která spáchala sebevraždu skokem z okna. Průběh novely (i inscenace) je pak sebezpytováním, rozebíráním peripetií vztahu (zprvu jeho chlad vůči její něze, později obětavé ošetřování nemocné atd.) a snahou o pochopení motivu. Nebo viny? Jeho, její? Jako leitmotiv mužových úvah (byl totiž vržen do samoty, se kterou jako bývalý vdovec už vlastně nepočítal) zní časté opakování výchozí situace: „Pokud je zde – ještě to jde. Přistupuji a dívám se na ni co chvíli. Ale zítra ji odnesou. Co bude se mnou?“ Přiznám, že zhruba do třetiny mi inscenace připadla okázale výstřední a příliš „vymyšlená“. Postupně se mi však stále více zadírala pod kůži a všechny bizarnosti (zmiňovaní animovaní ptáčkové) se skládaly do smysluplného celku. Zásluhu na tom mají pochopitelně i protagonisté (ona výraznější než on, především v účinnosti jevištní mluvy), také autor hudby Ondrej Kalužák, jehož jako by folkrockový background trochu upomínal na melodické nápady Petra Ulrycha z období jeho Odyssey. Docela smělý experiment (text je pochopitelně zredukovaný a také významově poněkud „přerývaný“) považuji za zdařilý.

z představení Něžná

Z úplně jiného soudku byla třetí inscenace pražské minipřehlídky. Dramaturgyně (opět Sabina Machačová) upravila proslulou knihu Lewise Carrolla a svoji dramatizaci nazvala Alenka v říši znaků, režíruje Gabriela Ženatá. Výlet Alenky za zrcadlo je jejím průvodcem králíkem překládán do znakové řeči. Zde je nutno malinko odbočit. Na JAMU se věnuje skvělá pedagožka Zoja Mikotová výchovné dramatice pro neslyšící a tento způsob komunikace s diváky není v Brně výjimečný. Navíc mám důvod se domnívat, že někteří protagonisté z této inscenace (ti nemluvící) prošli školením zmiňované katedry. Mikotová ovšem se svými svěřenci představuje inscenace výhradně bezeslovné, ty mají pevný tvar a řád, některé z těch, co jsem v minulých letech viděl, patřily k silným divadelním zážitkům, aniž by bylo nutno zapojovat soucit s handicapovanými (k pohybové brilanci většinou přispívaly dunivé bicí byvšího rockera Zdeňka Kluky, jejichž vibrace neslyšící vnímají). Alenka je ovšem většinou mluvená a zároveň tlumočená, některé dějové úseky znaková řeč pro handicapované diváky ještě „shrnuje“. Nemohu pochopitelně hovořit za ně, bylo jich na představení dost a vypadali spokojeně. Zápletky z Carrollovy předlohy (setkání s kočkou, bizarními brachy Tidlidim a Tidlidumem, stejně jako konflikt s královnou) jsou předvedeny – bez ohledu na výtvarné čarování s projekcemi – ve stylu školní besídky, přičemž Alžbeta Vaculčiaková jako Alenka či Lucie Ingrová v roli kočky nabízejí několik přesvědčivých interpretačních momentů, králík nemluvící Terezy Mikulové poctivě plní tlumočnickou funkci. Osvěžení na jeviště přináší pánský tandem (mluvící Petr Németh a tlumočící Marcel Krištofovič), mladíci jsou sehraní a vnášejí do „dětské“ atmosféry jevištního dílka prvky ironie a absurdity. Mají také – alespoň z mého hlediska – jeden z nejvděčnějších úkolů, přednášet a převádět do znakové řeči klasiku nonsensové poezie, v Alence obsaženého Žvahlava (zde v Císařově převodu: „Je smažno, lepě švihlí tlové/ se batoumají v dálnici…“ atd. atd.). Jde-li ovšem o vydařený fór také pro handicapované diváky, tím si jist být nemohu. Buranská Alenka představuje záslužný projekt, který zprostředkuje divadelní zážitek hluchoněmým, na nás, k nimž byl osud milosrdnější, působí z pochopitelných důvodů poněkud zdlouhavě. Přesto myslím (s odkazem na zábavný pánský tandem), že by i v tomto nezvyklém žánru šlo vytvořit inscenaci přesvědčivější.

 

Ne, titulek neznamená povzdechnutí nad sociálním prostřed . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář