David Bowie, Enda Walsh: Lazarus/Městská divadla pražská

Myslím, že husarský, dramaturgicky odvážný kousek se vydařil uměleckému vedení Městských divadel pražských, které na scéně Divadla Komedie prezentuje muzikál Davida Bowieho a Endy Walshe Lazarus, premiérovaný v New Yorku 2015, tedy v předposledním roce života uhrančivého rockera. Jevištní dílo ovšem nastudoval pohostinsky slovenský režisér Marián Amsler, o hudební přípravu se postaral Jan Aleš. Fantaskní jevištní situace navazuje na film Muž, který spadl na Zemi (1976) v němž Bowie ještě v plné mladistvé síle ztělesnil mimozemšťana T. J. Newtona. Ten je i hlavní postavou – po čtyřiceti letech dramaturgicky poněkud překomplikovaného Walshova libreta.

 

Diváci, neznalí Bowieho tvůrčího vývoje (i když jich asi mnoho v publiku produkce na několik měsíců dopředu vyprodané nebude), sci-fi rovinu nemusí nutně z jevištního dění odečíst, stejně tak dobře může jít o halucinogenní trip muže upoutaného na lůžko. Newton (alternují Igor Orozovič s Ondřejem Rumlem) se na počátku inscenace objevuje v poloze ležícího lazara a do jeho pokoje přicházejí postavy, jejichž reálnost či přízračnou snovost je těžké rozpoznat. Stará se o něho asistentka Elly (Nina Horáková, po zranění za ni zaskakuje Vanda Chaloupková). Zhmotňuje se mu však i postava dívky (Erika Stárková) z pomezí reality a říše snů, Newton si do ní možná promítá i touhu po Mary Lou, partnerce, kterou ztratil.

 

Důležitou figurou hrdinova surreálného světa je i démonický Valentine (Pavol Smolárik), připomínající ďábla, ten pomocí nože na jevišti dvakrát vraždí a tento nástroj podává ve finále i Newtonovi a nabádá ho, aby se zbavil toho, co do 3D tvaru vyprodukovaly jeho představy, tedy onu dívku-sen.

 

Produkce propojuje některá starší Bowieho hudební čísla s těmi, která stvořil přímo pro tento muzikál. Zkušený irský dramatik Walsh je ovšem pospojoval poněkud problematicky. Režisér Marián Amsler se scénografem Jurajem Kuchárkem a kostýmní výtvarnicí Evou Jiřikovskou vykouzlili na jevišti poněkud dekadentní prostor, v úvodu pobývá ležící Newton ve vyvýšené „otevřené“ krabici a na stěně před ním pulzuje filmová změť, možná jeho vzpomínky. Hrací prostor se vyznačuje tajemnými, občas nasvícenými chodbičkami i výklenky, zabudovanými do zdí, po pravé straně je umístěn i žebřík a „zacházka“ za roh, v níž však sedí a na divadelním tvaru se aktivně podílejí členové hudební skupiny. Kostýmování upomíná na styl glam rocku, s nímž bývají počátky Bowieho kariéry spojovány, patří k tomu i stylizované paruky. Činoherní akce jsou občas bezradné, ne však ty, v nichž jeviště se svrchovanou dynamikou (hereckou, pěveckou i pohybovou) ovládá SmolárikValentine. Songy jsou doprovázeny jevištními aktivitami, kde se kromě dalších zpívajících účinkujících neztratí ani dva tanečníci-stíny (Martin Klapil a Tomáš Bareš). „Ilustrace“ některých hudebních čísel je rozpačitá, jindy ovšem i účinná, především ve Where Are We Now?, Rumlem ostatně parádně zazpívaném.

 

Hudební složka inscenace vůbec zaslouží pochvalu. Viděl jsem představení s oběma alternacemi, v hlavní roli prezentuje Ondřej Ruml výraznější zkušenost pěveckou, Igor Orozovič zase hereckou. Neznamená to ovšem, že by každý na vysoké úrovni nezvládl také druhou položku své jevištní prezentace. Na české poměry fenomenální pěvecký výkon předvádí Erika Stárková, i když její fortissima v refrénech působí na můj vkus poněkud silově, myslím ovšem, že by se protagonistka uplatnila i na zahraničních pódiích. O všestranně harmonickém Smolárikovi už byla zmínka, ke špičkovým výkonům patří i kreace Niny Horákové.

 

Divadelní tvar se mi jeví jako poněkud rozlomený mezi suverénní složku hudební (také živá kapela šlape bezchybně) a bizarně fantaskní podíl činoherní, chvílemi trochu rozpačitý, ve druhé části již ovšem nabírající na přesvědčivosti.

 

K divadelnímu vnímání muzikálu patří obvykle percepce mluvených i zpívaných pasáží v jednom jazyce. Bilingvní podoba Lazara odvisí mimo jiné od licenčních podmínek, především té zpívat Bowieho songy v anglickém originále (překlad je promítán na lištu). Asi by převod kultovních kousků jako Heroes či Life on Mars? do češtiny působil komicky, nicméně neustálé „přepínání“ (i pro ty, kteří jazyk originálu ovládají dokonale) může oslabit intenzitu spoluprožívání Newtonových vizí i existenciálních traumat. Je ovšem pravděpodobné, že příslušníci generace, která dospívala s angličtinou jako přirozenou složkou komunikace, problém s diváckou empatií mít nebudou.

Přidat komentář