David Jařab, Nikolaj Leskov: Lady Macbeth z Újezdu/Švandovo divadlo na Smíchově

Novelu klasika ruské literatury Nikolaje Leskova (1831–1895) Lady Macbeth Mcenského újezdu proslavilo především geniální „zhudebnění“Dmitrijem Šostakovičem. Vzniklo jedno z vrcholných děl světového operního dědictví, české divadlo bylo navíc obdařeno mimořádnou inscenací Davida Radoka v Národním divadle (2000), která se řadí k absolutní špičce postsametové divadelní tvorby bez ohledu na žánry. David Jařab, který macbethovské téma už pokoušel na svém domovském působišti v Divadle Na zábradlí (Macbeth – Too Much Blood, referoval jsem o této inscenaci v UNI 2017/5), se vrátil k hutné ruské próze, převedl ji do české reality sklonku devatenáctého století (Újezd jako známá pražská ulice, nedaleko nynějšího smíchovského stánku Thálie) a nastudoval pohostinsky ve Švandově divadle.

 

Operní podoba příběhu o Kateřině Izmajlové nabízí kromě skvělých partů pro sólisty také mimořádné úkoly pro sbor, Radokova inscenace se vyznačovala výraznou účinností právě ve velkých, zalidněných výjevech. Jařabovo zpracování tématu se odehraje v jediné scenérii měšťanského pokojíku s minimem účinkujících. Kateřina Hildebrantová (v Jařabově inscenaci Natálie Řehořová), nikoliv Izmajlová jako u Leskova a Šostakoviče, si sňatkem sociálně polepšila a stala se paní kupcovou. Jako leitmotiv zazní ve hře několikrát hrdinčino: „A já? Už ne ševcova schovanka, ale kupcová. Paní kupcová. Kateřina, paní Hildebrantová. Už ne hrachová polívka, ale presswuřt a taliány, už ne brambory s kyselým mlíkem, ale telecí špička s knedlíkem, už ne prošlapané dřeváky, ale apartní botičky pro mladou paní.“ Manželství s kupcem Karlem H. (Tomáš Petřík) je však, zdá se, „nekonzumované“, nejen že je pán domu stále na cestách, ale také spíš pokukuje po mládencích (homosexuální téma v ruském originálu nenalezneme). Takže nudící se a značně smyslná Kateřina se zaplete s příručím Johannem (Matěj Nechvátal), a milostný pár se brutálně vypořádá jak s existencí Karlova otce (Luboš Veselý), který zálety své snachy odhalí, tak později s Karlem, navrátivším se z cest. „Spiritus agens“ zločinů je ovšem žena, ostatně jako u Shakespeara, ne nadarmo Leskov v názvu díla přiznává inspiraci slavnou krvavou tragédií.

 

Inscenace, plná zprvu pomalého a skrývaného napětí, se vyznačuje prvky realizačního minimalismu, jednotlivé výstupy odděluje na jevišti, u zadní stěny pokoje, nervní komorní muzicírování violového tria (dvě violy a jedno violoncello), invenční hudební podkres je dílem komponisty Jakuba Kudláče. Podobu elegantně starosvětského pokoje koncipoval samotný režisér, Sylva Zimula Hanáková s jeho náladou v návrzích kostýmů výrazně souzní (kupříkladu na širokou Kateřininu sukni aplikovala stejný vzor, jaký je na tapetách interiéru). Standardní naraci Jařab dvakrát naruší, v prologu vystoupí synek vražedkyně (ona byla vzápětí po jeho porodu popravena), který hovoří o ní a k ní s odporem jako o monstru, přičemž Kateřina se líně protahuje a předjímá vlastně první výstup příběhu. Těsně před koncem pak týž mladý protagonista (alternují Oskar Hes a Martin Frňka) coby náš současník a nejspíš potomek či příbuzný rodu (s mikinou, kterou zdobí vyplazený jazyk, „logo“ Rolling Stones) se s pohledem na nehybně sedící Kateřinu vyptává patrně své matky, co je to za divnou ženskou na tom portrétu, který visí na stěně. Vyhýbavě mu odpovídá žena, ztělesněná Marií Štípkovou, toto obsazení má v plánu inscenace svou logiku, v zabijácké historce totiž ztvárnila služku Annu, která popravu očekávající Kateřině (rozsudek má být vykonán až po jejím porodu) slíbí, že se o novorozeně postará.

Osudovost milostně zločinecké lapálie podtrhují přesvědčivé herecké výkony. Především Natálie Řehořová vykresluje Kateřinu jako bytost línou a smyslnou, zaskočenou postupem na společenském žebříčku, zároveň si však uvědomující, že se přesto ocitla v pasti. Společností zapovězenému milostnému vztahu zcela podlehne a do záhuby se řítí už jaksi samospádem, nemůže jinak. Ve stínu jejího výkonu poněkud bledne kreace Matěje Nechvátala v roli svůdce (nebo svedeného?), pochybný charakter této postavy se přesvědčivě prezentuje v jeho prvním výstupu, kdy si „dovoluje“ na služku Annu. Jeho tajné partnerské soužití s Kateřinou působí pak sice patřičně zbaběle, ale skoro trochu mechanicky. Postavy později zavražděných zpupných příslušníků kupeckého rodu spolehlivě vykreslují zkušení herci Luboš Veselý a Tomáš Petřík, přesnými tahy modeluje postavu služky také Marie Štípková, jejíž figura osciluje na hraně mezi ukázněnou podřízeností, obavami a nakonec i hrůzou z toho, co se v domě odehrává a ještě odehraje.

 

David Jařab v posledních měsících překvapuje autorsko-režijními variacemi na významná díla světové literatury (kromě Leskova kupříkladu Shakespeare, Doyle, Conrad), nejsou to však jediné projekty, které především v Divadle Na zábradlí realizuje. Při poměrně vysoké frekvenci premiér jde většinou o díla solidní, ba nadprůměrná.

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.