V rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka prezentovala přední německá činohra v divadelním sále Galerie DOX jevištní opus špičkového evropského režiséra Thomase Ostermeiera Dějiny násilí, poměrně věrný „přepis“ autobiografické prózy Édouarda Louise. Autor, obdobně jako sociolog Didier Eribon (oba se v Paříži spřátelili), pochází z venkova a teprve v metropoli se mohl realizovat i v rámci své menšinové sexuální orientace. Obou autorů se týká nebývalý boom v jevištních zpracováních jejich próz, u Eribona jde ovšem oproti Louisovi o jediný text (Návrat do Remeše) a charakterizuje ho mnohem víc reflexe společenských poměrů, zatímco Louis vypráví příběhy, v nichž se vyrovnává introspektivně se svými zraňujícími zážitky. K oběma autorům bychom mohli přiřadit i na českých jevištích uváděného dalšího z reprezentantů francouzské literatury, dramatika Jeana-Luca Lagarce (čerstvě Jenom konec světa v brněnském HaDivadle), který ovšem už v devadesátých letech minulého století zemřel ani ne čtyřicetiletý na AIDS.
Dějiny násilí realizoval nedávno ve Švandově divadle také nadějný režisér Tomáš Loužný s Oskarem Hesem v hlavní roli. Fabule kusu se opírá o traumatický vánoční zážitek hlavního hrdiny, při noční procházce se setká se snědým mladíkem (že je maghrebského původu, se v dalším průběhu děje ukáže jako důležité), ten se k němu nechá pozvat, a činí tak poměrně vehementně. Po vášnivě strávené noci ráno Édouard zjistí, že k odchodu se chystající partner mu odcizil mobil i smartphone, začne se odcizených věcí domáhat a situace se zcela obrátí. Noční návštěvník ho ohrožuje revolverem, vyčítá mu necitlivost a ve finále ho brutálně znásilní. Když je po všem a noční host opustí dům, okradený a zraněný Édouard kontaktuje policii, zdravotníky a pak i svoji sestru, jejich komentáře (včetně těch rasistických) tvoří další podstatnou součást literárního i jevištního celku.
Smíchovská verze patří k solidním divadelním počinům minulých měsíců, zobrazení intimit je cudné a pouze v jemných náznacích, zajímavě prezentováni jsou policisté i zdravotníci (vždy muž a žena ztvárnění týmiž herci) a sestra v bodře korpulentní podobě (problému sice moc nerozumí, ale bratra má přirozeným způsobem ráda). Ostermeierova inscenace má delší stopáž (2 hodiny 10 minut bez přestávky) a přece jenom se svou naléhavostí víc zadře pod kůži. Prezentuje se v podstatě bez scénografie, nutné položky mobiliáře (postel, stůl atd.) pobydou na jevišti jen vždy, když je jich bezprostředně zapotřebí. Také se na jevišti nachází otevřená funkční sprcha. Na velké plátno, které supluje celou zadní stěnu, se promítají detaily (live cinema) i zimní déšť a pohlednice z dalekých krajin, najde se i místo pro titulky při prezentaci v zahraničí, po straně své nástroje (bicí a klávesy) decentně obsluhuje Thomas Witte, jehož atmosférotvorné muzicírování není nijak agresivní. Představitel Édouarda Laurenz Laufenberg začíná s vyprávěním příběhu, na jeviště přitom vběhne obnažený Christoph Gawenda, začne se sprchovat bez jakýchkoli zábran před voyeury, potom padá jako raněný na zem, promítané detaily těla snímají jeho kolegové. Jde o nahotu vlastně dost neomalenou, ale dokonale evokující intimní tělesnost a její možnou zranitelnost, jako by mělo být publiku naznačeno, že se může nadít v této oblasti lecčeho, přičemž v dalším průběhu inscenace je s nahotou i v nejvypjatějších momentech zacházeno rafinovaně a vlastně dost šetrně. Zmíněný herec neztělesňuje pozdějšího Édouardova partnera, ale několik vedlejších rolí. Dříve než dojde k dusnému a brilantnímu zobrazení setkání dvou hlavních postav, je zvolen – obdobně jako v knižní předloze – retrospektivní postup, bratr se svěřuje sestře a pak poslouchá za dveřmi, jak to také komentuje jeho švagr, jemuž se informace o maléru zprostředkovaně dostává. Alina Stiegler je v partu trochu ordinérní sestry neodolatelná, přiměřeně soucítící, a přitom bratrem trochu šokovaná, mohutné poprsí ani příliš neskrývá v tygří halence s velkým výstřihem. Když si však později přehodí bílý plášť a vymění paruku, je z ní kultivovaná a decentní zdravotnice. Ještě větší počet hereckých střihů suverénně předvede Christoph Gawenda, je poněkud buranským venkovským švagrem ve vytahaných teplákách a tílku, ale také seriózně vyslýchajícím policistou, lékařem, provádějícím nepříjemné rektoskopické vyšetření, také však Édoaurdovou matkou ─ jen s minimálním a vkusným servírováním „převlékacího“ humoru. Sled událostí, které tvoří osu sblížení i odcizení obou hlavních hrdinů, je zobrazen nezapomenutelně. Režie nic ve vývoji krátkodobého vztahu nepřeskakuje, Renato Schuch jako náhodný noční známý působí zlověstně i přitažlivě zároveň, jeho seznamovací útok přináší na jeviště napětí, následuje lehce přezíravý zájem o knihy intelektuála Édouarda. Podezřelý návštěvník však autenticky zjihne, když vypráví o svém původu a o tom, jak jeho otec s obtížemi opouštěl severní Afriku a směřoval do Evropy. Herci leží na posteli do půl těla obnažení, detaily jejich tváří vidíme díky vymoženostem live cinema i s mikrofonem, do něhož Schuch skoro šeptá (a „mluvítko“ vůbec nenarušuje intimitu zobrazené scény). Laufenberg skvěle vykresluje prvotní obavy z neznámého, ale později také uspokojenou mladistvou ješitnost, když slyší od svého protějšku, že je krásný. Drastické ranní extempore má dynamiku thrilleru, znásilnění je zobrazeno explicitně „realisticky“ (s holými zadky a Édouardovou tváří obrácenou do publika). V dalších fázích příběhu pak Laufenbergův projev získává hloubku jak z obav vypravěče před virovou nákazou, tak i ze snahy policejní šetření odklonit víceméně „do autu“, pak z údivu nad tím, že vyšetřovatelé se orientují zjevně na rasistickou interpretaci případu. Zmoudření hlavního hrdiny má hořkou příchuť, mnoho naděje v něm není. Inscenace znepokojivě mapuje důležité problémy současného světa, téma nezpracovává lacině, ale s tíživou nejednoznačností. Málokdy jsem měl v poslední době v divadle tak zřetelný pocit, že sleduji mistrovské dílo.
Jan Kerbr