Tři spolužáci z DAMU se už během studentských let pokoušeli popasovat s formou intelektuálního kabaretu (Cabaret Calembour se poprvé na jevišti objevil v roce 2009), v němž důležitou roli obstarávají verbální kalambúry. V této činnosti pokračují nadále, i když jejich profesionální kroky zamířily k metám takříkajíc oficiálním. Milan Šotek se stal dokonce šéfem činohry brněnského Národního divadla, Igor Orozovič je hercem pražského ND (v poslední době také docela úspěšně koketuje s inteligentnějšími proudy v domácí pop-music). Jiří Suchý z Tábora pobývá momentálně na volné noze, byl ovšem jeden čas také Orozovičovým kolegou. Stálým hostem vydařeného společenství je kolegyně z Národního, Lucie Polišenská, občasným pak Ivan Lupták (působil v Divadle Na zábradlí i v Městských divadlech pražských).
Forma kabaretních večerů připomíná svou strukturou „Cimrmany“, napřed volná čísla a pak ucelený dramatický text, v novince je tomu tentokrát naopak, nejprve Calembouři odehrají pohádkovou Šotkovu féerii Sultán nad zlato (titul celého večera s bizarním novotvarem „kvidoule“ recesisticky dovádivá parta používá stále, snad jako synonymum pro druh speciálního jevištního povyražení, a přívlastek „desertní“ se vztahuje k významu slova desert v angličtině – poušť, zároveň však zachovává dráždivou představu zákusku). Teprve po odehrání pouštní morality nastoupí herci už v civilu a v uvolněně improvizačním duchu sebe i publikum škádlí, což prokládají chytrými písničkami. Jejich hudební podobu má na svědomí Orozovič, spoluúčinkuje také Orchestr Calembour, Lucie Polišenská tentokrát ztvárňuje sultána z videozáznamu, se základním triem zato jeviště okupuje již zmíněný Ivan Lupták.
Formu tohoto kabaretu bychom mohli díky přehršli kalambúrů i dalších hrátek s češtinou označit za literární, v pohádce nabízí sultán své tři dcery potenciálním nápadníkům inzerátem do písku (o jeho trvanlivosti si nelze dělat iluze). Do oázy poblíž vládcova sídla však dorazí jen jeden beduín jménem Cipís (Lupták), a to po originálním způsobu navigace, o kterou se postará správce oázy „se zurčením omezeným“ Troud (Orozovič), působící vlastně i jako sultánův agent. Sultán překvapivě není příliš nakloněn – v případě svých milovaných dcer – mnohoženství, takže nápadníkova vyhlídka na úplné, nikoliv dělené dědictví má zásadní překážku. V divoké převlekové komedii (jde však jen o aplikaci vousu vytvořeného z části velbloudova ocasu) se Cipís setkává postupně se všemi gráciemi (v genderově pikantních úkolech Šotek, Suchý a v cudně němé roli člen velmi komorního Orchestru Calembour Jan Drbohlav). Zde dochází v rámci verbálních roztomilostí i k nekorektnímu humoru, tak například nejstarší dcera, fanynka do astronomie, komentuje svůj vzhled charakterizovaný obřími nesouměrnými ňadry razantně „kozy jako vozy, tady tohle je Velký vůz, a tady tohle Malý“. Ve verbálním humoru narazíme též na tvůrčí využití českých přísloví. Například když beduín pravidelně usíná po boku velblouda (na jevišti dvourozměrného), vždy se ráno probudí poštípaný od komárů. Později je mu vysvětleno, že žádný sudokopytník v jeho blízkosti neexistoval, to že pouze komár si zahrál roli velblouda. V uvádění pouštních přeludů na pravou míru se angažuje duch vyprahlé lokality Fata Morgiana (ze zvukového záznamu nikdo jiný než Iva Janžurová) a v bláznivém kolotoči plnění úkolů kvůli získání přízně sultánových dcer nakonec Cipís, vydávající se střídavě za trojici nápadníků, nedopadne zrovna ideálně. Stává se hlídačem oázy a Troud je ze svého úmorného úkolu vysvobozen (známý pohádkový motiv vyvolá i vzpomínku na starší song Nářek převozníka v interpretaci Karla Černocha). V pohádce jsou interpretovány (všemi velmi solidně) též chytré písničky, oplývající především zvukomalebnými kalambúry. Později, v další části produkce, se stanou osou improvizačně působícího pošťuchování mezi účinkujícími. Uvolněnost se týká i osobních záležitostí protagonistů. Když je zmínka o chybějícím ženském elementu v představení a jeden z účinkujících, již dlouho se netající svou sexuální orientací, konstatuje, že se necítí ochuzen, všichni zapějí úryvek ze známé Ježkovy písně s lehce obměněným textem: „protože my jsme čtyřprocentní muži“. Songy reprezentují v nedidaktickém rouše aktuální problémy současnosti, jakými jsou kupříkladu environmentální žal či hysterická genderová korektnost. Jeden působí jako parodická óda na umělé hmoty (v refrénu „mezi svými lýtky/ svíráš igelitky“), další, Devadesátky, zase s nostalgií velebí staré časy: „To Havel nosil ještě krátký gatě/ A milénium nahánělo strach/ Internet se ploužil jen po drátě/ Trvalo roky, než jsi něco stáh“. Ve variaci na Máchův Máj (podepsána Igorem Orozovičem), nikoliv zpívané, ale Ivanem Luptákem vypjatě deklamované, dochází pak k apokalyptické vizi, podbarvené ekologickou i „jadernou“ tematikou. „A v oparu smogu večera/ Dívčina čeká sen svůj sladký/ V srdci byvšího jezera/ Vyhlíží z vrchu staré skládky.“ I přes akcentaci neveselých momentů současnosti (při premiéře probleskla texty i aktualita rozbombardované přehrady na Ukrajině) prezentuje Cabaret Calembour radost z ostré a inteligentní reflexe toho, čím žijeme. Je vhodné připomenout, že trio se i interpretačně ideálně doplňuje. Při nutném zjednodušení lze charakterizovat jevištní pobývání Milana Šotka jako ironicky podvratné, Suchého nasazení coby stylizovaně naivistické a z Orozovičovy kreace lze vyčíst obezřetnou vemlouvavost. Hostující Lupták v tomto opusu vyniká téměř klasickou hereckou drobnokresbou, vždyť postava beduína Cipíse je vlastně psychologicky nejpropracovanější už v libretu.