Smíchovský soubor pokračuje na své studiové scéně v prezentaci životopisných inscenací, týkajících se výrazných představitelů české kultury. Po titulech Hadry, kosti, kůže (o nesnadném soužití Vladimíra Holana a Jana Wericha ve vile na Kampě) a trojportrétu Štyrský/ Toyen/ Heisler nabízí Švandovo divadlo novinku Dívenka na trampolíně, která se zabývá osudy manželského páru Zdena Salivarová-Josef Škvorecký. V programu k inscenaci se dočteme, že „název hry je inspirován povídkou Bohumila Hrabala, který si při pohledu na dívku skákající na trampolíně na mořské pláži všímá opakujícího se kratičkého okamžiku zastavení se na vrcholu a opětovného propadnutí se nazpátek“. Přiznávám, že bez této zprostředkované informace bych považoval metaforu v titulu jevištního díla za poněkud hermetickou.
Režisérovi Martinu Františákovi pomáhala velkou měrou při budování inscenačního tvaru významná divadelní výtvarnice Eva Zezula (donedávna známější pod dívčím příjmením Jiřikovská), která ve sklepním prostoru vybudovala stěnu z papírových krabic (později se postarají o dynamické proměny scény) a v „nadživotní velikosti“ na jeviště umístila ještě logo torontského nakladatelství Škvoreckých ’68 Publishers. Zpočátku představitelé stěžejních rolí, Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý, opakovaně odhazují dětské portréty obou spisovatelů, ocitáme se pak v Praze, atmosféru starých přednormalizačních časů pomáhá evokovat vysílání ranní rozhlasové rozcvičky včetně známé znělky a s rolí rádia (s kulovitou maketou přijímače nasazenou na hlavě) se statečně pere herec Matěj Anděl, později ztvárňující i další epizody. Součástí scénické reality je také promítání (ano, dívenka na trampolíně), v němž staré časy připomínají i záběry ještě poměrně mladých Josefa Škvoreckého a Miroslava Horníčka při rozhovoru. Ve „zlatých šedesátých“ se hrdinové produkce setkávají s básníkem Ivanem Divišem (Jan Mansfeld nosí překvapivě stříbřité kalhoty) a Adinou Mandlovou (Barbora Křupková s parukou, připomínající kaktus). Pak dochází k okupačnímu vpádu údajně spřátelených armád v srpnu 1968, jeden ze statistů má u pasu hůl, jejíž falická funkce je nepopiratelná, s níž útočí na klín dívenky ve cvičebním úboru, zobrazující snad teprve se rodící a vzápětí zmařený pokus o demokratizaci. Manželé Josef a Zdena emigrují, let je doprovázen promítnutím jasně prozářené oblohy, realitu za oceánem zprvu dokreslují hluk a noční městská krajina plná světelných lákadel. Divadelní tvar je zkrátka plný zvláštností, které do jisté míry překrývají dialogy dvou velmi dobrých herců v hlavních rolích. Když mají Pavlíková s Veselým více prostoru, daří se inscenaci evokovat z příběhu nerezignujících literátů to podstatné.
Po přestávce se situace na jevišti stává přehlednější, nabývá ovšem charakter edukativní podívané. Zdena energicky zakládá nakladatelství, Josef je vůči její aktivitě zprvu poněkud rozpačitý. Trocha verbálního humoru se objevuje při diskusi o názvu bohulibé instituce, například nápad S a Š oba zavrhnou, připomínalo by to tandem Suchý-Šlitr. Zmiňované krabice protagonisté přenášejí jako balíky knih a je vyjmenována celá řada titulů, které v ’68 Publishers vyšly. Na pomoc přichází jakási snad příbuzná Ivanka s lyžemi (aluze na jiným způsobem úspěšnou českou dámu za oceánem je zřetelná), ztělesněná opět Barborou Křupkovou. Ta se za scénou musí občas přeměnit na Adinu Mandlovou, na jevišti si emigrovaná herečka s básníkem Divišem zazpívají až popově znějící song (složil Ivan Acher), to v souvislosti s vydáním Divišových básní a Adininých vzpomínek (Dneska už se tomu směju). Také však v souvislosti s dalším objevem nakladatelství, v Británii psychiatricky hospitalizovaným básníkem Ivanem Blatným, jehož portrét spatříme rovněž promítnutý.
Zdena pilně pracuje, Josef s Ivankou jdou na jakousi vlasteneckou slavnost, on dokonce „folklorně“ upravený, po návratu pak Ivanka dostane hysterický záchvat (nerad podotýkám, že divadelně nesnesitelný), neboť se hroutí z frustrace, že na oné merendě nepotkala jen sympatické krajany, i když se jí Zdena snaží vysvětlit, že emigrantská komunita je přiměřeným vzorkem populace jako takové. Ivanka si nicméně sbalí své lyže a odchází. Ve finále se manželé po Listopadu alespoň na skok vracejí do staré vlasti, happyend narušují pouze Divišovy jedovaté tirády, dojde i na vyznamenání prezidentem Václavem Havlem, jehož dokumentární záběry jsou divákovi nabídnuty. My pamětníci si tuto radostnou situaci sice rádi připomínáme v inscenaci, kdy milé rozjasněné tváře fungují vlastně jako finále, jde ovšem o regulérní kýč. Při premiérové děkovačce přikvačil na jeviště režisér Františák, nepostrádající smysl pro nadstandardní humor (a od něhož jsem viděl mnoho lepších a také několik vynikajících inscenací), oděný do reprezentační teplákové soupravy s označením ČSSR.