Depresivní děti touží po penězích
Enfant terrible britské dramatiky, Shakespearův současník Christopher Marlowe, který nejspíš v důsledku intriky odešel ze světa velmi mlád (při souboji či spíš rvačce), má kromě jiného také pověst renesančního gaye. Jeho nejexplicitnější hru s tématem lásky mezi osobami stejného pohlaví z roku 1591 Edvard II.představil režisér Jakub Čermák se svou formací Depresivní děti touží po penězích na závěr divadelního queer festivalu Wild, jehož druhý ročník letos proběhl. Titulní roli krále s tragickým osudem ztvárnil Michal Kern, v širším povědomí známý jako držitel Českého lva za roli podezřelého mystika Arvéda v oceňovaném filmu. Hra se na česká jeviště vrací po stoleté pauze, patrně stálé ožehavé téma totiž nikoho předtím nepřimělo k jevištní realizaci, venku – nejenom v zemi svého vzniku – se dramatická a krvavá historická hra na repertoáru občas objevuje (viděl jsem ji v provedení Slovinského národního divadla z Lublaně v roce 2008 na plzeňském festivalu). Pro inscenaci vznikl i nový překlad kusu od Filipa Krajníka, vyjde v brzké době i knižně.
Čermák na programovém letáku opatřil základní informace o svém projektu provokativním nadpisem v angličtině: Don´t fuck with fags! Marlowe zpracoval historické téma s odstupem cca dvou a půl staletí a nabídl potenciálním realizátorům poměrně zběsilou fabuli. Edvard je jako dědic královského trůnu standardně ženatý (královnu Isabellu ztvárňuje kosmopolitní performerka Becka McFadden), jeho erotická orientace však směřuje k příteli francouzského původu Gavestonovi (Denis Šafařík). To však nemůže přijmout trojice vlivných intrikánů. Miláček krále, který se právě ujímá moci, byl ostatně jeho otcem již dříve z Británie vypovězen. Nyní se vrací a chová se poněkud zpupně, má v tom podporu bláznivě zamilovaného Edvarda. Intrikány, tedy ve společenské hierarchii vážené osobnosti, ztvárňují bratislavský režisér a queer aktivista Tomáš Procházka (biskup z Coventry) plus herci Jiří Racek (Mortimer) a Jakub Koudela (Lancaster). Gavestona znovu vyštvou ze dvora, po čase ho v součinnosti s královnou povolají zpět, aby ho mohli definitivně zlikvidovat, a tím zbavit království hrozby skandálního nebezpečí. Při královi stojí po určitou dobu jeho bratr Edmund (Štěpán Tuček), později ovšem už ne, a nakonec je po úspěšné intrice uvězněn a zavražděn i Edvard.
Divoká Čermákova inscenace, která mísí historii s jevištními atributy dneška, začíná ještě při vstupu publika do sálu, několik chlapíků, připomínajících úředníky, svoje pracovní stoly přeskakuje, ten tělnatější pak stůl obchází, situace se koncentruje a zklidňuje, z mužů se stávají jednající postavy, Michal Kern je pak coby Edvard II. na jeviště přiveden. Dříve však na scénu přibude představitelka královny, vyhrne si šaty a opřena o stůl „nastaví“ svoje pozadí, ne ovšem obnažené. Edvard se sebezapřením přistupuje k vykonání vládcovské povinnosti, na záda manželky ovšem při náznakové kopulaci přiloží portrét svého miláčka Gavestona. Povinnosti bylo učiněno zadost a vbrzku poté umírající Edvardův otec (Jan Dolfi) může předat synovi královskou korunu. Gaveston má „zelenou“, je přivolán ke dvoru, trojici intrikánů se však podaří ho z Edvardovy blízkosti vystrnadit. Při spřádání piklů se předvedou představitelé „opozice“ v divokém, až karnevalovém reji s lascivní úpravou odění a holými zadky, nebývalá obezita jednoho z nich činí z podívané téměř mezní zážitek. S tím kontrastuje něžná choreografie ústředního trojúhelníku (král, královna, Gavestone), všichni se – pouze ve slipech – něžně proplétají, král však dává přednost muži před ženou. V poněkud rozmarně rozehrávaných milostných hrátkách si oba milenci také zazpívají, konkrétně „sinatrovku“ Something Stupid. Po další intrice, která vyústí ve válku mezi odpůrci a stoupenci krále (v televizi na jevišti se objeví také tanky v akci) a opětovném návratu do královy blízkosti, „spiklenci“ Gavestona zatknou a oběsí, Edvard z visícího milence snímá boty a jeho nárty a chodidla čistí papírovými ubrousky. Po přestávce se Denis Šafařík objevuje v dalších rolích, ovšem takových, které Edvardovi Gavestona připomínají. Jednou z nich je i vrah, který přijde již vězněného krále zardousit, o vládcovu nesvobodu se mezitím postarali spiklenci spolu s královnou. Najatý mladík ubezpečuje podezřívavého vězně, že mu žádné nebezpečí nehrozí, splynou také v něžném objetí v jedné z nejjímavějších scén inscenace (jde o Edvardův sen o Gavestonovi nebo realitu?). Opakuje se i čištění mladíkových nohou papírovými ubrousky. A usmrcení krále má potom téměř lyrickou podobu.
Edvard ovšem zplodil s Isabellou i následníka trůnu, ten, představovaný srdnatým dětským představitelem s obdivuhodnou divadelní dikcí Oliverem Vyskočilem, se objeví v jakémsi pyžamovém kompletu s motoristickou helmou na hlavě a po několika dějových peripetiích je ve finále korunován. S materiálními atributy královské moci, tedy rekvizitami, přiznaně trochu zápasí. Čeká ho velký úkol, i když velký z jiných důvodů, než byl velkým pro Edvarda.