K názvu své novinky připojují liberečtí loutkáři, „vysvětlující“ podtitul Iniciační loutková
féerie na motivy života a díla Josefa Váchala. Kdo je s osobností a tvorbou výrazného
solitéra českého výtvarného umění i literatury (žil v letech 1884 až 1969) blíže obeznámen,
nebude mít s fantazijním tvarem inscenace sebemenší problémy, pro ty Váchalem
„nepolíbené“ půjde opravdu o magicky přitažlivou iniciaci. Inscenaci inspirovaly
především jeho dopisy, adresované Josefu Hodkovi, Jakubu Demlovi a dalším, hlavně však
kniha Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel. Projekt je určen pro mládež od 13 let a
dospělé, ohlasy z předpremiér pro gymnazisty prý vypovídají o soustředěném přijmu
uměleckého sdělení.
Hraje se v divadelním studiu, kam se vejde cca šedesát diváků. Scéna zprvu připomíná
skromnou domácnost, v níž Váchal se svou družkou Annou Mackovou pobýval. Inscenace,
režírovaná Filipem Homolou, začíná pomalu, Váchal (Marek Sýkora) přichází domů,
odkládá chléb a salám (ten zavěsí ke stropu) a v reálném čase si uvaří kávu. S ní pak
usedne ke stolu a píše dopis. V textu, který předříkává, se vzápětí objevuje jeho originalita,
poněkud jedovatý literární styl, obojaký vztah k brakové literatuře (jeho nejznámějším
dílem je patrně parodický Krvavý román), tíhnutí k okultismu a mystice. „Krvavé romány,
kramářské písně a kýčovité árie… Všichni tihle vysmívaní, zavrhovaní bastardi umění jsou
ouplně stejného rodu jako já“. Text počínají memorovat i Sýkorovi spoluhráči včetně
ženské představitelky (Markéta Sýkorová), kterou lze považovat snad za zpodobitelku
zmiňované Mackové. Prolínají tím i názory později uznávaných tvůrců na Váchalovo dílo,
kupříkladu Demlovy či Karáska ze Lvovic, Jan Zrzavý mu vzkazuje: „Vy, Váchale, jste
šílenec a démon, který má ale všech pět pohromadě a je chytrý a mazaný jako četník!“
Prostor postupně zaplňují podivné bytosti, ba dalo by se říci monstra, všechny jsou dílem
výtvarné invence Roberta Smolíka, klasická loutkařina slouží jako východisko pro vznik
kabinetu bizarností. Vidíme hlavu jakéhosi ironicky rozchechtaného dědka-skřítka s
kulichem na hlavě, citujícího epitaf, který si J. V. dopředu napsal. Také malého rudého
dráčka, o jehož výhružně rozevřenou tlamičku škrtá Váchal sirkou předtím, než si zapálí,
objevuje se i bytost, ztvárněna člověkem, jenom s příšernou, na krk nasazenou mordou
(když jsem se po představení Filipa Homoly ptal, jak ji označit, sdělil mi, že jde snad o
tapíra či jakési praprase), tato bytost si s Váchalem zatancuje na strunný nástroj, sestavený
z barevných krabiček. Pak „hraje“ loutka, připomínající vodníka (nohy v lavoru),
vyznačující se ovšem tmavou pletí a tváří, která trochu připomíná sochy z Velikonočních
ostrovů. Když je rozebírána dámská krejčovská figurína, aktivizují se v jejích útrobách
malí vyjící psíci. Vrcholné loutkářské mistrovství pak představuje kostlivec (lépe řečeno
jeho „půltělo“ bez dolních končetin), suverénně ovládaný Jaroslavem Müllerem. Kůstky
ruky dokážou manipulovat s předměty, a činí tak s nebývalou grácií. Kostřička si například
s Váchalem připíjí, dovede uchopit hrnek, nápoj se při přiblížení k lebce ovšem vylije
(vždyť tato „bytost“ nemá zažívací ústrojí). Roztomilé monstrum dokáže vzít i kostku
cukru a vhodit ji do Váchalova hrnku s nápojem, také přenést kolečko salámu. Vykládá
vcelku klidnému mistrovi karty, předpovídá leccos včetně určení umělcovy smrti v
kontextu okolních událostí, také jmenování zasloužilým umělcem, k němuž překvapivě
nedlouho před Váchalovým skonem skutečně došlo. Mistr to v rozpravě s kostrou glosuje
takto: „S těmahle titulama já si hezky pěkně vytřu, víš ty co? No nevíš, taky to nemáš“.
Inscenace kromě jiného – docela názorně – předvádí solitérovu dřevoryteckou aktivitu a s
ní spjaté vyrábění čím dál vybledlejších kopií. A na kus nataženého plátna Váchal pomocí
meotaru promítá rozostřené obrázky, především fotografie se svou tváří, tato technicky
nedokonalá seance dokresluje zcela prostý, civilizací téměř nedotčený život, jaký
posledních třicet let vedl se svou družkou ve Studeňanech na Jičínsku. Na jevišti umírá v
křesle, lemovaném magicky svítícími žárovičkami, snad hvězdami.
Filip Homola svou inscenaci dynamizuje přitažlivým hudebním backgroundem (je ostatně
známý jako polovina formace Kora et le Mechanix), tentokrát dostatečně melodickým,
recenzentovi – ve vztahu k hudbě milovníkovi, nikoliv odborníkovi – vzdáleně evokoval
ve ztlumené intenzitě jak Youngův podkres Jarmuschova filmu Dead Man, tak třeba
klávesové brejky Mariána Vargy.
Liberecký Horror vacui skládá Váchalovi skromný, nepatetický hold, lze ho doporučit
stejně jako návštěvu Portmonea v Litomyšli, umělcem vyzdobeného. A k osobnosti
významného samorosta přiléhá adekvátněji než Brabcovo zfilmování Krvavého románu
před dvaceti lety.