Fjodor Michajlovič Dostojevskij: BRATŘI KARAMAZOVI (Klicperovo divadlo Hradec Králové)

Komplikované a v hloubi lidské psychiky kutající romány F. M. Dostojevského nepřestanou, zdá se, přitahovat divadelníky, poměrně často jsou inspirací i pro filmaře. Mají sdostatek napínavou fabuli, aby mohly publikum upoutat i v relativně povrchním zpracování, nabízejí také hercům možnost střetnout se – v případě inspirativního režijního uchopení – s bohatě strukturovanými rolemi. Bratry Karamazovy, Dostojevského román patrně nejčastěji divadelně zpracovávaný, připravili pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, v české divadelní kultuře už několik let etablovaní jako tvůrčí tandem SKUTR. Na hradecké scéně vytvořili doposud tři inscenace, jejichž silnou stránkou byla především imaginativnost, činoherní variaci na Labutí jezero v roce 2013 (ústřední hudební motiv z Čajkovského baletu se však ozval jen jednou a jakoby v druhém plánu), jevištní verzi Puškinova Evžena Oněgina (2015) a surrealistickou snovostí hýřící jevištní zpracování Vianovy Pěny dní s vročením 2016. Lze říci, že dosavadní hradecké spanilé jízdy SKUTRu patří k jejich dílům nejpozoruhodnějším.

Čím tedy přispěli tito stále ještě nekonformní tvůrci do bohatého výčtu českých divadelních Karamazovců? Pomineme-li poctivá, ale spíš standardní zpracování, otevírající prostor především pro hereckou psychologickou drobnokresbu (zde nad průměr vyčnívá Schormovo umělecké uchopení v Divadle Na zábradlí z roku 1979), vystoupí ze vzpomínek divácké zkušenosti především díla Lukáše Hlavici, Schormovu dramatizaci nově exponující (Dejvické divadlo – 2000, inscenace byla později východiskem pro ještě sugestivnější zpracování filmem Petra Zelenky – 2008), J. A. Pitínského (Uherské Hradiště – 2002), Vladimíra Morávka (brněnská Husa na provázku – 2006), Daniela Špinara (DISK – 2007) a Martina Čičváka (Činoherní klub – 2016).

Připomeňme si alespoň telegraficky milníky napínavého a skoro detektivního příběhu. Veskrze morálně odpudivý otec Karamazov (Jiří Zapletal) má ke svým synům vztah sobecky nepřátelský a nelze ho vlastně nazvat ani komplikovaným. Režijní duo přitom (či přesto) proklamuje, že jedním z hlavních témat jejich inscenace je otcovství – prizmatem příběhu tedy především jeho krize kdysi i nyní. V Morávkově inscenaci otec vůbec nevystupoval, roli si střídavě prohazovali představitelé bratrů, ve Špinarově verzi pro absolventy DAMU se o starém zhýralci jen mluvilo.

V Dostojevského románu i ve všech verzích díla otec se svým nejstarším synem Dmitrijem (Jan Sklenář) kromě finančních nesrovnalostí s dluhy i dědictvím po své první ženě soupeří o citově nevyrovnanou – a poměry k milostné prodejnosti dohnanou – Grušenku (v Hradci hostující Anna Fialová), intelektuál Ivan (Miroslav Zavičár) koketuje s filozofickým nihilismem („není-li Bůh, pak je všechno dovoleno“). Duchovně orientovaný a dobrácký Aljoša (DAMU ještě studující Sebastian Jacques) pobýval v klášteře a ovlivněný svým duchovním vzorem, starcem Zosimou (Zora Valchařová Poulová), odchází zpět do života, nabádán mentorem, aby se oženil. Pokrevním synem starého Karamazova je i nemanželský Smerďakov (Jakub Tvrdík), jehož Ivanovy intelektuální exhibice „inspirují“ k otcovraždě. Podle mnoha fatálních indicií je z činu podezřelý Dmitrij, Ivanovu svědectví, jenž ovšem propadl psychické chorobě a jemuž se Smerďakov – než sám spáchal sebevraždu – vyznal, u soudu neuvěří, a Dmitrij je odsouzen k dlouhodobému vyhnanství na Sibiři. Kromě Grušenky vstupují do fabule velmi objemného románu také další ženy, Aljošou milovaná Líza (Týna Andělová Průchová) i Dmitrijova bývalá snoubenka Kateřina (Sára Venclovská).

Komplikovaný děj SKUTŘi v první části rozlámali do sledu sugestivních, expresionisticky zahraných epizod („tahem na branku“ v nich upoutají především Jiří Zapletal a Jan Sklenář), které nabíjejí jeviště fatální atmosférou, divák neznalý předlohy ovšem bude jistojistě tápat. Onu klipovitost má víc než docela přehledný scénář na svědomí spíš výbušná exponovanost vynalézavých divadelních obrazů. Každá dramatizace je vlastně svébytným tvarem a nemůžeme čekat, že by proporcionálně odpovídala struktuře románové předlohy. Za klad této verze považuji, že se vlastně na celou tu pochmurnou spleť vypjatých, ne zrovna čistě motivovaných vztahů díváme optikou nejmladšího Aljoši, on také nejasnosti v přívalu dějových zvratů publiku do jisté míry vysvětluje. Nesmířím se ovšem s ochuzením spektra postav o prakticky nulově využitého Smerďakova, až po přestávce se dostane ke slovu, ale „karamazovské“ téma zvrácené rodové kontinuity už výrazně neobohatí. Možná je to způsobenou i mým ve vzpomínkách stále živým diváckým zážitkem, když v legendární inscenaci na Zábradlí Ladislav Mrkvička ve své životní roli epileptického bastarda celému představení vlastně vévodil. Jak už to u expresivně vybičovaných divadelních tvarů bývá, divákovy emoce zasáhnou momenty ztišenější, zvláště jsou-li vydařené z hlediska jevištní imaginace. Zde jde především o něžně posmutnělou schůzku Aljoši s Lízou, kterou „šmíruje“ její matka (Martina Nováková) a jíž se podaří dvěma složitost vztahů si vysvětlujícím bytostem uzmout dopis, který Líza Aljošovi napsala a chce ho vrátit. Jímavé je i umírání chlapce Iljušky (Matěj Anděl), jehož osud zasáhl do karamazovských siločar sice zdánlivě okrajově, ale pro senzitivního Aljošu svým emočním nábojem podstatně. Zaujmou i modernistické vstupy, „přiložené“ k fabuli prózy z druhé poloviny devatenáctého století. Není jich totiž mnoho, o to jsou nápadnější. Dostojevskij prý poprvé použil slovo sputnik, dokonce v tom významu, jaký později pro družici, obíhající kolem Země, platil. Ano, v inscenaci tato zmínka padne a scénograf se sputnikem z padesátých let minulého století na jeviště „přispěchá“. A sprostotu a vulgárnost starého Karamazova, kterou v Činoherním klubu prezentuje Juraj Kukura vedoucí svoje domýšlivé promluvy také z venkovské latríny, demonstruje v Hradci Zapletalův hříšník ateistickým: „Člověka, který první vymyslel Boha, bych pověsil za koule na osiku.“ 

Hradecká inscenace je v mnohém úctyhodná, Dostojevského ponory nejsou však po mém soudu „kompatibilní“ s rozevlátou imaginací režisérského tandemu, nicméně jevištní dílo leccos o člověku, jeho neřestech i čistotě, slabosti i síle vypovídá, tvůrci a kvalitní soubor jako seismograf silného tématu fungují. Nejsem si jist, zda anoncované téma otcovství z inscenace výrazně vystupuje, není to však na závadu pro nalézání jiných situací a prezentovaných myšlenek, které mohou na hradeckých Bratrech Karamazových zaujmout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *