Každý asi máme nějakou zkušenost oficiálního loučení s blízkým zesnulým. Když zemřel herečce Vandě Hybnerové její otec, významný mim Boris, rozhodla se uspořádat jeho pohřeb ne úplně tradičně, ale jako oslavu života. Já jsem se s ním setkal jen pár měsíců před jeho úmrtím na velkolepé smuteční divadelní panychidě za zesnulého Ivana Rajmonta. Poté, co jsme se pozdravili, pronesl směrem ke slavnostně vyzdobenému jevišti s rakví jediné slovo Nesouhlasím, což mohlo znamenat nepřijetí Ivanova odchodu, ale také výhradu k typu rozloučení. Jeho dcera v anotaci na svůj projekt Funerál dodává: „Potřeba a touha vyrovnat se s tímto tématem se zrodila už v osmnácti letech, kdy mi umřela babička a já absolvovala svůj první pohřeb. Celý rituál loučení mi tehdy připadal neosobní, nedůstojný, studený. Ze strany personálu pohřební služby bez empatie a piety.“
Inscenace realizovaná v menším sále holešovického objektu La Fabrika představuje divoce uvolněnou féerii na téma pohřebnictví. V úvodu se na plátno promítne otevírané okno a vzápětí větrem vzdouvající se záclona. Ozývá se instrumentální verze slavné „účtující“ sinatrovky My Way. Čerstvo je však evidentně i na jevišti, fukar jako by znemožňuje nosičům rakve (jsou to kromě autorky konceptu ještě Martin Donutil, Michal Kern a Marek Zelinka) normálně se pohybovat a důstojně nést fiktivního nebožtíka, padá i řečnický pult, k němuž se po určitém úsilí a utišení větru přece jenom dostane slavnostní řečník, šéf pohřební firmy s návodným jménem Prokop Hrobokop, a Martin Donutil v jeho roli přednáší s profesionálně uvážlivým patosem ty nejběžnější fráze, jaké se u smutečních proslovů objevují. Brzy se rozjede v podstatě revuální jízda, vtipně postihující pohřební témata. Firma nabízí různé druhy rakví, levné i ty velmi sofistikované, objevuje se také typ 007. Telefonní automat reaguje na eventuální volbu druhu obřadu typickou reakcí moderní komunikace, tedy volíte-li pohřeb do země, žehem, eventuálně nějakou alternativní formu, máte stisknout patřičné číslo a automat bude pokračovat v instrukcích. Objednat lze i pohřební poezii, tuto službu má na starosti Veršulín Plaček (Michal Kern), nabízí příležitostné básně a ty zcela zprofanované poetické slogany jako „žít je tak složité a umírat tak prosté“ doplňuje v nabídce svými výplody, o nic lepšími, Kern je prezentuje s neodolatelně nadějeplnou skromností. Dochází k řadě temperamentních pohybových čísel, herci tančí, doslova jezdí na rakvích, Květoslav Rubáš (Marek Zelinka) protřepává popel v urnách jako barman nápoje v šejkru, všechny tyto situace probouzejí v publiku uvolněný smích, černý humor tu funguje jako neselhávající terapie. Dojde také na soutěž typu televizních vědomostních kvízů, kdy jsou zainteresovaným kladeny otázky týkající se smrti a pohřbívání, Plamena Hroudová (Vanda Hybnerová) dává vždy za pravdu lakonickým odpovědím poněkud blazeovaného Hrobokopa (jen proto, že je šéf?), zatímco snaživý Plaček je bez šance, i když několikrát byly jeho odpovědi „správnější“. V textu se objevují i trefné bonmoty. Šéf pohřebního provozu s jemným cynismem naznačuje, že jeho povolání znamená především byznys a podotýká: „Prach jsi a v prachy se obrátíš.“ Jazykovou hravostí se vyznačuje postupné vršení jednotlivých informací, například po příměru „osina v zadku“ následuje sdělení, že jde „o syna“. Občas se ozvou vážnější, ba filozofující tóny na téma lidské konečnosti i strachu z ní, téměř dojemným je pak vyprávění Plameny, jak dlouhá léta žila s kočkou, kterou pohřbila na zahradě pod rybíz, z něhož dělá chutné zavařeniny. Tvrdí, že poté, co pod keřem spočívají ostatky její zvířecí společnice, se kvalita pochutiny ještě zvýraznila a ona s kočkou cítí propojení. Pak jako by mimochodem dodá, že má ještě několik skleniček na prodej. Všichni čtyři účinkující jsou maximálně uvolnění, autentičtí, nejvýrazněji se do paměti asi zapíše temperamentní Kernova kreace, spojující ublíženeckou stylizaci s dynamickou prezentací tělesnosti „až do konečků prstů“. Záživnost stominutové produkce bez přestávky zajišťuje i bohatá proměnlivost jevištních postupů (také na rapové číslo dojde). Před zklidňujícím finále (opět instrumentální My Way) dojde k divokému jevištnímu balábile: víření protagonistů s rakvemi, agresivní světelné hrátky i finálová zvuková „smyčka“ z beatlesovské Sheʼs So Heavy, to všechno vnáší do černým humorem prodchnutého tvaru další existenciální rozměr. Na samotném konci se pak smuteční kytice promítaná na plátno pomalu zmenšuje a vzdaluje. Dotkli jsme se odlehčenou formou zásadního problému našeho bytí, smuteční obřad skončil a můžeme opustit sál.