Pro velký sál Divadla ABC připravili tvůrci, představitelé alternativní formace Spitfire Company, Miřenka Čechová a Petr Boháč, válečnou variaci na Gulliverovy cesty jako rodinné představení, dětská účast je doporučena od osmi let výše. Ano, děj je zasazen do neblahé situace ve východní Evropě, tatínek (Aleš Bílík) předčítá synkovi Olimu (půvabná loutka) klasickou knihu, sám je na vozíku a maminka kdesi ošetřuje raněné. Rodič se snaží dítko co nejvíce rozptýlit, chlapecká figurka je přiznaně animovaná hned třemi účinkujícími, hlasový projev dítěte obstarává vždy brilantní Pavol Smolárik (exceloval již v mnoha rolích, kupříkladu jako Valentine v Bowieho muzikálu Lazarus). Dítěti se stýská po matce, s tatínkem si pomocí gest ukazují, jak moc ji oba milují. Bylo by záhodno, aby Oli v posteli, kde se hned na počátku inscenace objevuje, usnul. Četba z Gulliverových cest by ho mohla zanést do jiných světů a uspat. Na jevišti se po přemístění postýlky na jeho okraj vykouzlí jedna ze situací Swiftovy literární předlohy, hrdinovo probuzení na ostrově Liliput, objeví se „jeho“ obří ruka (nafouknutý balon specifického tvaru) a za ním vykukují obyvatelé ostrova, jejich dovádění se nese v militaristickém duchu, hercům od hlavy visí menší „loutková“ tělíčka. Do skupiny patří i trojice muzikantů, klávesy obsluhuje kupříkladu Bára Zmeková. Válečné třeštění liliputánů je celé rámováno hudební kompozicí Jana Kučery, obsahující pitoreskní písničky, v rámci satirického protiválečného ostří dost ukřičené a po několika minutách již únavné. Ojediněle dochází ke komunikaci s dětským publikem (při mnou navštívené druhé premiéře ve tři odpoledne děti v publiku zcela převažovaly). Tak například je auditorium vyzváno, aby se ozvalo, má-li rádo vajíčka. Ozve se souhlasný pokřik jako protiklad k nechutenství dítka na jevišti. V navazujícím songu se pak prozpěvuje: „Život není peříčko,/ nežije se snadně,/ rozklepni si vajíčko/ na té správné straně“. Zdá se ovšem, že všudypřítomná válka zesiluje, táta na vozíčku a se synkem v náručí prchá před přestávkou za zvuku náletu do krytu.
Ve druhé části se snaží rodič v stísněném prostředí potomka rozptýlit hravými aktivitami, představují si, jaké zvíře či zvířátko by mohlo splynout s představou maminky, v úvahách se mihne i otcův vzdělanostní background (Dáma s hranostajem Leonarda da Vinciho), za nejvhodnější ekvivalent je pak označen bílý kůň, i zde je zřetelná inspirace Swiftovou fantazijní satirou. Pokračuje předčítání z Gulliverových cest a ocitáme se na „bláznivém“ ostrově Laputa, na mysli vytane i inspirace pro Juráčkův filmový majstrštyk Případ pro začínajícího kata. Zde se snová realita odehrává na kolébavé rovině, na ní se pohybují herci i muzikanti (přibydou další nástroje, výrazně například saxofon), oděni v bílých aseptických kombinézách a se svítivými čelovkami na hlavách, ty fungují i jako brýle či displej s nápisem Chyba. Balábile prokládají zašmodrchaně nesmyslné informace z různých nauk, třeba z matematiky. Divoká hudební smršť působí zprvu dost zajímavě, neodhadnu, zda jde o kompozici, či improvizaci, ke druhé možnosti se přikláním především v těžko poslouchatelném (zvlášť myslím pro děti, ale třeba se pletu) kakofonickém „dojezdu“. Opět velmi, velmi dlouhé. Jeviště potemní, zvuky se ztišují a na jeviště pomalu vplouvá bílý kůň, opravdu překrásně vytvořený a důvtipně animovaný, chlapec-loutka ho něžně hladí a usedá na jeho hřbet, nabízí se interpretace, že matka je po smrti. Dochází k detonaci, dějiště se zatmí. Poté, co se opět vyjasní, přichází Oli k tatínkovi, nehybně ležícímu na břiše, a ptá se, je-li v pořádku. Po chvíli se otec pohne, obejme synka a… ozve se mobil. Volá maminka, bombardování přestála a veselé Oliho štěbetání do mluvítka je finálovým číslem celé produkce.
Nad dost nevyrovnanou inscenací s několika sugestivními výjevy mě napadá celá řada otázek, také ta, zda a jak současnou neradostnou situaci ve světě přibližovat v divadle dětem. Ale odpověď neznám.