Na slavnou hru Heinera Müllera Pověření z roku 1980 si troufl u nás až Michal Hába se svým ansámblem Lachende Bestien. Věhlasný levicový dramatik žil v letech 1929 až 1995, působil v tehdejší NDR, se svou nekonformní a rozhodně ne jednoduchou tvorbou měl ovšem v tuhém režimu nemalé problémy. Text si lze v českém překladu přečíst v publikaci Pověření (Tři hry), ta obsahuje ještě texty Kvartet a Hamlet-stroj. Jevištní zpracování v původním jazyce bylo možné zhlédnout při Festivalu divadel německého jazyka v roce 2016 v provedení souboru Schauspiel Hannover (zmínka o něm je v mém článku v UNI 2017/1). A v době publikace tohoto textu bude mít za sebou premiéru již druhé české nastudování hry (brněnské HaDivadlo, režie Jiří Pokorný).
Tématem kusu, inspirovaného prózou další málo konformní východoněmecké autorky Anny Seghersové Světlo na šibenici, je vývoz revoluce. Během té „velké francouzské“ jsou vysláni tři emisaři do kolonie na Jamajku, aby tam v intencích pařížských změn uskutečnili zásadní převrat. Cesta lodí však trvá dlouho, na pevnině se k moci mezitím dostane Napoleon. Vyslanci nových sociálních pořádků, otrokářův syn Debuisson, bretaňský sedlák Galloudec a černoch Sasportas se dozvědí o změně ve Francii až v cíli své cesty, jejich postoje k dalšímu konání se ovšem různí. Debuisson „odpadne“, Galloudec a Sasportas zůstávají revoluci věrni, dochází k pokusu o převrat motivovaný vzbouřením černé rasy. „Karibská“ revoluce se uskutečnila a k jejímu potlačení museli být vysláni Napoleonovi vojáci.
1Müllerův komplikovaný text, politologickými i filozofickými úvahami občas až přetížený, si režisér Michal Hába příliš neusnadňuje, ale i přes implantaci dalších vsuvek – a pochopitelně i při nutné redukci originálu – si k dobru věci pomáhá občasnou satirizující nadsázkou. Jeviště tvoří molo do písmene U, lemované nad ním visícími stříbřitými „barovými“ třásněmi, herci po něm často procházejí či pochodují. Živá hudba, kterou má na svědomí Jindřich Čížek, pracuje s nakřáplým soundem brutální dechovky (pozoun, tuba a buben), vyluzující úmyslně nedokonalé a deformované variace Marseillaisy – později dojde i na elektrifikované kytary. Odstup od smrtelně vážného tématu, jakým revoluce nepochybně je, zajišťuje občasné zcizování, kdy herci oznámí třeba to, že momentálně nesledujeme Müllerovo Pověření, jindy zase, že se nacházíme v tom a tom výstupu příslušného dějství. Do jevištního tvaru Hába se svými kolegy (dramaturgie Helena Jonášová) zabudoval části z textu Slavoje Žižeka, který se „karibskou“ revolucí zabýval a filozoficky ji interpretoval pomocí slavné paralely o pánovi a rabovi z Hegelovy Fenomenologie ducha. Tato úhelná kapitola z dějin filozofické dialektiky je na jevišti popularizována značně osvěživě, herečky Adriana Kubištová Máčiková a Johana Schmidtmajerová svými kolegy manipulují a objekty výkladu od sebe odlišují barevnými kbelíky, které jim nasazují na hlavu. Kvantum textu, který herci musí zvládnout (při premiéře někteří občas zašumlovali, ne však v množství, které by výsledný dojem pokazilo), vede i při solidní inscenační vynalézavosti k momentům statičtějším, disputace o smyslu revoluce je interpretována různými fasetami výrazu od věcných promluv přes přepjatě patetické tirády a konfliktní dialogy až k laškovnému prozpěvování (oběma dámám dvojhlasy ladí libě). Důležitou složkou kostýmů jsou černošské masky, nasazené sice jako čepice, ale když se herci sehnou, máme před sebou tváře otroků. Dámy jsou oblečeny jedna v černém, druhá ve žlutém, pánové mají bílé košile a vázanky, Jiří Šimek, představitel Debuissona, který o smyslu revoluce zapochybuje, se posléze vysvlékne do slipů. V jeho provedení vyznívá sugestivně i slavný monolog, v němž Müller uhýbá jakoby od tématu, ale ve vyšší rovině ho vlastně obohacuje. Muž, jedoucí výtahem nahoru za svým nadřízeným pro jakési pověření a psychicky se hotovící na setkání „pána a raba“, zjišťuje, že se mu „zbláznily“ hodinky, nejistý cílem i časem své cesty vystupuje ze dveří, které se v jednom patře otevírají, stojí však ke svému údivu na silnici kdesi v Peru, bez pověření, nechápe nic. Text má v těchto momentech magický, až surrealistický náboj podivného hororu, pracuje s emocí, která může vzniknout ze setkání různých kultur. Šimek text interpretuje jako napínavé dobrodružství a v publiku nikdo ani nedutá. Inscenace občas používá i malou televizní obrazovkou, umístěnou „na molu“, každý z emisarů si na chvilku ovladačem pustí svou civilně prezentovanou promluvu. Také – jako „odkazový“ šprým – se objevují krátké sekvence z Pirátů z Karibiku.
Hodláte-li trochu přemýšlet o revoluci, a to z různých úhlů pohledu, zkuste si na nějakou z repríz do Venuše ve Švehlovce zajít.