Hradecké tažení Mariána Amslera

Slovenský divadelní režisér Marián Amsler (1979) působil několik let v Brně, kdysi slavné HaDivadlo nabralo pod jeho šéfovským působením znovu síly k tomu, aby se o jeho uměleckých výsledcích začalo s úctou hovořit. Od nové sezony však přebírá divadelník vedení věhlasné bratislavské Astorky, kde už rozezkoušel Čechovův Višňový sad. Na letošním 21. ročníku královéhradeckého festivalu Divadlo evropských regionů se Amsler představil hned čtyřmi inscenacemi a v kuloárech se často hovořilo o „jeho“ festivalu.
hradeckeJeště na postu uměleckého šéfa HaDivadla nastudoval vlastní dramatizaci prózy Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch s tematikou drastického odsunu německých spoluobčanů po válce (těch ne vinných fašistickým běsněním), inscenace se těší velké divácké přízni i u mladého publika, já ji na jedné pražské repríze shledal sice pozoruhodnou, ne však bez vad na kráse (nevyrovnané herecké výkony, nadbytečné zvukové, luminiscenční a „dýmové“ obohacování divadelního tvaru). Inscenace má ovšem také nezpochybnitelné kvality mimoestetické, pomáhá při oživování historické paměti a rozšiřuje vědomí těch, kteří se z různých důvodů (třeba i z vlastní lenosti) nedostali k „nepopulárním“ informacím. Při nabitém festivalovém programu jsem Gertu už podruhé neviděl, zato tři další Amslerova jevištní díla jsem sledoval přímo na místě.
Molierovu Školu pro ženy nastudoval režisér s hradeckým Klicperovým divadlem a mohl se opřít o kvalitní herecký soubor, především pak o vyzrálého interpreta Jiřího Zapletala, jemuž svěřil hlavní roli Arnulfa. Tento chlapík se stará o schovanku hradecke_2Anežku (Natálie Řehořová) od jejího útlého dětství, nerozvíjí její eventuální intelektuální potenciál a těší se, že z ní po nabytí dívčiny dospělosti učiní svou věrnou, poslušnou a zbytečnými znalostmi nezatíženou manželku. Jeho paternalistický přístup je prost pedofilních tužeb, Arnulf postupuje cílevědomě, velmi sobecky, ale v rámci vlastní omezenosti, podmíněné nepochybně i dobovými konvencemi, vlastně čestně. Anežku ukrývá před vnějšími vlivy, ovšem proto, aby se komedie mravů mohla plně rozvinout, se na scéně nutně musí objevit mladý muž Horác (Matěj Anděl), který naivní dívku okouzlí. Amsler buduje důmyslně stupňující se zápletku (Horác se Arnulfovi svěřuje se svou zamilovaností, která však působí spíš jako machovsky prestižní tenze). Herci se Zapletalem v čele interpretují s šarmem veršované monology i dialogy, dojde i na původní písničky (hudba Mario Buzzi). Ve finále se objeví příbuzní dívky, kteří ji dali Arnulfovi do opatrování, zaslíbená byla ovšem od dětství komu jinému než Horácovi, a po krkolomném vysvětlování typu „deus ex machina“ slaví téměř ještě adolescentní pár triumf lásky a suchar Arnulf ostrouhá. Tak je u Moliera, Amsler však v logice, jíž odpovídají i herecké výkony, zobrazí ve finále z toho překombinovaného propletence příbuzenství, slibů a odkazů vytřeštěnou Anežku, na niž je spletitých informací najednou nějak příliš, navíc už intuitivně nazřela svého miláčka jako povrchního „vysmátého“ chasníka, takže ve finále spočine v náručí Arnulfově (publikum vidí v otvoru stěny ovšem jen jejich nohy). Patrně dospěla k závěru, že ji má, byť poněkud zrůdně, opravdu rád. Finále dobře pointované Molierovy komedie je tedy v hradecké inscenaci přece jen poněkud překvapivé a znepokojivé. Pozoruhodná inscenace!
Slovenský dramatik Viliam Klimáček, původním povoláním lékař-anesteziolog, je spjat s nekonvenčním bratislavským souborem GunaGU. Tomuto divadlu je určena i jevištní kompozice Odvrácená strana měsíce, kterou napsal především pro vynikající herečku Emílii Vášáryovou, hvězdu Slovenského národního divadla. Ta vystupuje se jmenovaným alternativním seskupením poprvé. Režijně laskavou tragikomedii nastudoval a v Hradci Králové rovněž prezentoval Marián Amsler. Vyvolá-li titul asociace spjaté s rockovou hudbou, jde o dojem správný, paní Emília totiž ztvárňuje byvší vášnivou fanynku Pink Floyd (úryvky z Dark Side Of the Moon v inscenaci několikrát zazní), také Yes měla postava se shodným křestním jménem herečky ráda, její vkus je tedy zřejmý. Na stará kolena si ovšem na zahrádce pěstuje i konopí, což zjistí její syn Viktor (Viktor Horján), tímto objevem šokovaný třicátník, jehož měla za svobodna s nezodpovědným rockerem. Ten po narození dítěte zmizel, souběžně měl poměr i s její sestrou Darinou (Darina Abrahámová), sourozenecký vztah je tím zásadně a celoživotně narušen. Emília před Viktorem otce dlouho tají, chová se k němu vůbec jako k dítěti, chce mu dávat lekce sexuální výchovy, Viktor už ovšem má poměr s jednou starší příbuznou, což dodá fabuli další pikantně komediální rozměr. Text sice nepatří k vrcholům Klimáčkovy tvorby, ale paní Vášáryovou je radost na jevišti sledovat (ostatně i její zdatné spoluhráče). Zábavná hodinka a půl navíc nabízí rockový retro odér.
Amslerovo zpracování slavného Balzakova románu Lesk a bída kurtizán pro bratislavskou Arénu, které se v Hradci hrálo jako závěrečné festivalové představení, považuji však za značně problematické. Pochopitelně že košatý a napínavý děj nelze vměstnat do jedné, byť téměř tříhodinové inscenace, a že nutně musí dojít k simplifikacím charakterů a motivací postav, to se však při adaptacích velkých prozaických útvarů stává a výsledné dílo ještě nemusí působit jako neúspěch. Pochybný lesk „velkého světa“ a jeho odvrácenou tvář v inscenaci charakterizují převzaté a Slavem Solovicem nově zaranžované hity Rihanny, Lany del Rey či Miley Cyrus (ne, opravdu jsem songy neidentifikoval, informaci opisuji z festivalové brožurky). Prý nové hvězdy slovenského popu Veronika Strapková a Romana Dang Van zpívají velmi dobře a navíc vystupují v řadě menších rolí. Nejenom kvůli této složce divadelního tvaru dostává komplikovaná story příliš populární, ba povrchní nádech, hlavní představitelé Ester (Petra Vajdová), Luciena de Rubempré (Richard Autner) a Carlose Herrery (Martin Hronský) hrají sice s plným nasazením, ale bez výraznějšího vykreslení charakterů. Zlověstný, ale přesto tajemný Herrera je krajně odporný hned zpočátku, myslím, že figura (i v souladu s Balzakovou předlohou) by měla být interpretována nuancovaněji, a i když víme a tušíme, že jde o rafinovaného padoucha, více charismatu by neškodilo. Hronskému navíc překáží na půl tváře přilepená maska (má být starý a ošklivý), která se ve finále v důsledku mnoha pohybových eskapád postavy začíná odlepovat. Inscenace působí opulentně a hlučně. V souladu s předlohou je velmi kritická ke stavu společnosti (abychom nebyli na pochybách, kostýmy jsou ryze současné, především vatovaná bunda Lucienova). Aniž bych chtěl zpochybňovat úsilí, s nímž bylo jevištní dílo vytvořeno (za odbyté ho nepovažuji), cesta, kterou se tvůrci při této adaptaci vydali, mě nepřesvědčila (přiznávám, že i nudila).
Marián Amsler už nepochybně zanechal stopu v českém a zároveň slovenském divadelnictví obdobně jako jeho krajané režiséři Martin Čičvák, Juraj Nvota či Roman Polák, mezi herci bychom takových reprezentantů česko-slovenské umělecké vzájemnosti našli ještě víc (Zuzana Kronerová, Emília Vášáryová, Martin Huba, Marián Labuda, Milan Lasica). Minipřehlídka jeho tvorby v rámci hradeckého festivalu o tom podala výraznou výpověď.

Slovenský divadelní režisér Marián Amsler (1979) p . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář