Jak se daří velkému Williamovi o prázdninách

Fenomén Letních shakespearovských slavností lze kontinuálně datovat od roku 1998, i když přerývaně se jakési ouvertury k této prázdninové akci odehrály už dřív. Hned první léto po sametovém převratu (1990) se radostná klasikova komedie Sen noci svatojánské, reflektující iracionální proměny milostného citu a zároveň divadla jako uměleckého žánru (zápal řemeslníků-amatérů a neadekvátní výsledek jejich snažení), hrála pod širým nebem na těch nejlepších adresách hned dvakrát. Na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, které se pak na dlouhá léta stalo oficiálním jevištěm každoročního již zmiňovaného festivalu, inscenoval Sen režisér Jan Kačer, v zahradách paláce, kde dnes sídlí Ministerstvo zahraničních věcí, pak slavnou komedii jako procházku nočním přírodním areálem připravil Ján Uhrin. Obě produkce vzbudily velký zájem publika i solidní kritickou odezvu, Shakespeare pod hvězdami byl v našich poměrech v podstatě novinkou. V Kačerově inscenaci zaujalo obsazení skřítka Puka zralým představitelem, konkrétně Milošem Kopeckým (Kačer si tento nápad zopakoval o pár let později v Národním divadle, kdy roli svěřil Radovanu Lukavskému, tam ovšem v dvojnické kombinaci s Jiřím Stivínem a jeho flétnou).
S Uhrinovým projektem mám spojenu vzpomínku na popocházení od jednoho výjevu k druhému v opojném červencovém večeru, přesto myslím, že představitelům Demetria a Lysandra (Daliboru Gondíkovi a Davidu Matáskovi) muselo být poněkud chladno, když se jako milostní rivalové rvali poměrně dlouho v reálné kašně.

 

Shakespeare se na Hrad, tedy na nádvoří Nejvyššího purkrabství, vrátil o čtyři roky později s Tomášem Töpferem, který tu nastudoval Romea a Julii s Radkem Holubem a Terezou Brodskou, sám stál za tímto projektem i jako producent, vcelku solidní inscenaci pokazil ve finále song, shrnující proběhnuvší tragédii, v interpretaci Jiřího Helekala. Ještě v roce 1995 fungoval jako garant za hradním Shakespearem Töpfer a zahrál si v režii Milana Schejbala „krotitele“ Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, Kateřinu ztvárnila Jana Paulová.

 

Shakespeare ordinovaný pravidelně

Až o tři roky později bylo zahájeno klasikovo pobývání na Hradě jako pravidelné, agentura Schok se ujímá organizování Letních shakespearovských slavností, z nichž se postupně stává osobitá kombinace letní turistické zábavy, pokusů (často zdařilých) o novátorská uchopení kanonických textů evropského divadla i nenásilně edukativní platforma pro pásma s ukázkami, organizovaná překladatelem Martinem Hilským. Je také pravda, že v průběhu onoho dvacetiletí slavnosti zaznamenaly i několik nezapomenutelných hereckých výkonů, také ovšem přerodů úctyhodných divadelních protagonistů v režiséry, tak kupříkladu hned v osmadevadesátém se svými kolegy Macbetha režijně připravil Boris Rösner (v titulní roli alternovali Michal Dlouhý a David Prachař). Téměř souběžně s rozdělením Československa na dva státy započala éra „mezinárodních“ inscenací, tou první bylo v roce 2000 Zkrocení zlé ženy v režii bratislavského Vladimíra Strniska. Letní shakespearovské slavnosti postupně rozšiřovaly svůj akční rádius z Prahy do Bratislavy, Brna i Ostravy, v těchto čtyřech destinacích se hrálo také letos.

 

Za nejvýznamnější událost přehlídky v běhu času lze považovat comeback Jana Třísky do českého divadelního povědomí. Jako první interpretační počin při svých občasných návštěvách staré vlasti ztvárnil v roce 2002 titulní roli v Králi Learovi a jeho kreace byla vysoko hodnocena v prestižních anketách (Cena Alfréda Radoka, nominace na Cenu Thálie). Dobře si na divadelních prknech rozuměl s hercem Jiřím Langmajerem, který ztělesnil Learova spolupoutníka nepohodou Edgara, a jemuž se rok nato poštěstilo hrát na Hradě Hamleta. Leara režíroval přední slovenský herec Martin Huba, tragédii o kralevici dánském Lucie Bělohradská. Z inspirativních setkání příštích let připomeňme neodolatelnou Emílii Vášáryovou coby chůvu v Romeovi a Julii 2004 (opět Hubova režie), Lucii Vondráčkovou (ach, kdeže loňské sněhy jsou) jako přesvědčivou Desdemonu v Othellovi 2006 (režie Petr Kracik) či další Třískovu participaci na výsledném tvaru Bouře v roce 2007 v roli Kalibana. Filozofující komedii nastudoval Třískův pokrevní příbuzný Jakub Korčák, Martin Huba zde alternoval s dalšími kolegy ze Slovenska v hlavní roli Prospera.

Z populárních hereckých hvězd došlo i na Bolka Polívku, hrál Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských 2009 „pod taktovkou“ Jiřího Menzela, zatímco tutéž postavu (ovšem v inscenaci Jindřich IV.) o rok později múzicky ztvárnil v Praze tehdy ještě ne příliš známý Norbert Lichý, hvězda ostravského Divadla Petra Bezruče. Ani výkon Jana Dolanského v partu krále Jindřicha nebyl opomenutelný (kus nastudovala Lucie Bělohradská).

Kupodivu stále populárním Zkrocením zlé ženy (mám tuto šovinistickou komedii z Shakespearových her rád snad nejméně) pronikl v roce 2011 na Hrad současný šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar, Tatianu Vilhelmovou „vychovával“ Roman Zach, třímající v ruce elektrickou kytaru, na níž tu a tam vyluzoval tóny podle partitury Jana P. Muchowa (muzikální Zach ostatně zkomponoval řadu hudebních podkresů k divadelním inscenacím, především k činohrám v režii Dušana Pařízka). Režijní tandem SKUTR osvěžil před třemi lety interpretační tradici Romea a Julie o řadu originálních prvků (psal jsem o této inscenaci v UNI 9/2015), novým pojetím Hamleta upoutal loni Michal Vajdička, který tragédii s Jaroslavem Pleslem v titulní roli uvedl v zahradě Míčovny Pražského hradu (nádvoří Nejvyššího purkrabství se začalo opravovat, i letos diváci směřovali do půvabných náhradních prostor). Jako ilustraci interpretačních inovací uvedu několik řádků ze své recenze v Lidových novinách (11. 7. 2017): „Přiměřeně zmodernizovaný příběh se odehrává před (a mezi) osmi řadami pouličních lamp, vzteklý Hamlet občas odkopává sochařské ozdoby z jejich podstavců. Ve zcela současných kostýmech (slavnostních i sportovně civilních) se hraje věcně, stručně, bez psychologizujícího otálení. Horatio (Petr Vršek) seznámí Hamleta (Jaroslav Plesl) s otcovým vzkazem, nahraným na mobilu, komunikace mezi titulním hrdinou a Ofélií (Veronika Khek Kubařová) probíhá formou esemesek. Claudius s Gertrudou (Hynek Čermák a Lenka Vlasáková) nepovolají na „průzkum“ princova duševního stavu dvojici spolužáků, ale pouze jednoho, Rosenkrantze (Vladimír Polívka). Výrazněji rozehrána je ovšem Past na myši, divadlo na divadle, které má Claudia usvědčit z bratrovraždy, alespoň v Hamletových očích. Trupu herců zastupuje jediný šmírák (roztomile „přehrávající“ Pavel Šimčík), při představení naostro manipuluje Polonius (Ladislav Hampl) trochu s publikem, především s tím v první řadě, zmiňovaný Herec pak při pronášení Hamletem připsané vsuvky pohybuje pažemi Ofélie i prince jako s loutkami.“

 

Rozšíření nabídky

Již zmiňované rozšířené pole působnosti do dalších měst neznamená jen to, že se do Bratislavy, Brna a Ostravy pražské produkce vyvážejí, ale že – vice versa – v těchto divadelních centrech další shakespearovské inscenace vznikají a doputují na několik repríz nejen do Prahy, ale do dalších touto volbou spřízněných destinací, pokud to scénografické požadavky dovolí (v drtivé většině ano), diváci ve všech čtyřech městech mají v posledních letech tedy možnost vidět všechno, co v rámci Letních shakespearovských slavností vzniká. Pražské produkce jsou obohaceny též několika reprízami klasika v originále, jak je prezentuje Prague Shakespeare Company, soustředěná kolem režiséra Guye Robertse.

V jednotlivých projektech dochází také k mixu hereckých osobností z různých lokalit. Tak například Bolek Polívka byl využit i pro bratislavskou verzi Kupce benátského jako Shylock v roce 2005, Veronika Freimanová si o tři roky později zahrála ve slovenském Macbethovi (ztvárnila tyranovu manželku). Jako výrazné osvěžení pražské nabídky mohu připomenout též Romea a Julii z Ostravy s nynější hvězdou Divadla pod Palmovkou Terezou Dočkalovou (2010) a z téhož města rovněž předloňského Hamleta. Titulní roli v něm ztvárnil muzikálový protagonista Tomáš Savka (přiznám se, že mě příjemně překvapil), inscenace odezněla v překladu nedávno zesnulého Jiřího Joska, jinak se drtivá většina českých inscenací při LSS hraje v převodech Martina Hilského.

Uvádím-li při tomto vzpomínání vročení premiér, neznamená to, že by se konkrétní inscenace prezentovaly jen v roce svého zrození, ty úspěšné vydrží na repertoáru třeba i pět let. To přispívá k pestrosti nabídky, letos se například reprízovalo po dobu necelých tří měsíců jedenáct titulů.

 

Letošní risk

Poslední pražskou premiérou (tedy s vročením 2018) byla u nás téměř neuváděná Mistrova komedie Dobrý konec všechno spraví v režii J. A. Pitínského. Překvapivá volba probudila především u zasvěcenějšího publika zvědavost, vždyť v dosavadní dramaturgické linii víceméně na jistotu (při letních produkcích zcela pochopitelné) se některé nejznámější a v podstatě asi i nejlepší Shakespearovy hry uvádějí vždy znovu po několika letech s železnou pravidelností. Cynicky by se dalo namítnout, že v českých divadlech dobře vědí, proč Dobrý konec všechno spraví nenasazují. Nicméně tak špatně na tom tento poněkud bizarní opus jako komedie není. Spleť milostných, válečnických a dokonce s lékařskou recepturou souvisejících zápletek Pitínský docela přehledně interpretuje, jejich „neuvěřitelnost“ podtrhují především kostýmy z dílny Jany Prekové, diváka může napadnout, že „pod střechou“ by některé realizační postupy mohly působit zřetelněji. Málo divadelním se jeví – především z hlediska dnešní inscenační praxe – účinkování některých (i výrazných) postav jenom v jedné či druhé polovině hry (za to ovšem může W.S.). Pitínský vsadil na poměrně nehvězdné obsazení a v dobrém světle se prezentují především dámy (kromě mladé a nadějné Anny Fialové v hlavní roli kupříkladu Marie Durnová či Kateřina Holánová). Praha letos také poprvé viděla bratislavskou Komedii omylů (premiéru měla v Bratislavě loni). V suverénní režii Romana Poláka a s úctyhodnou participací hvězdy Slovenského národního divadla Roberta Rotha vznikla svižná, profesionálně nezpochybnitelná podívaná, plná dobře vymyšlených gagů i přiměřeně zcizujících vstupů, šlo v ní ovšem o humor (i vzhledem k inscenačním tradicím této hry) značně „tlustý“ a lascivní.

Můžeme-li výsledky vlastně již dlouholeté tradice slavností zobecnit, nelze se ošívat nad lidovostí a zábavností této přehlídky, ostatně Mistr sám psal pro divadlo pod širým nebem a pro široké, spíš méně majetné vrstvy. Byla-li pozornost k napínavé fabuli u tehdejšího publika spojena s větší katarzí, nechme stranou. (Historizující filmy, vážící se k tématu londýnského divadla Globe, se snad opírají o zjištění badatelů a zobrazují divácké zaujetí takové i onaké, tedy hlubší i povrchní). Pro situaci tady a teď mají slavnosti význam nepochybně také edukativní, úroveň produkcí je docela solidní, k uměleckým vrcholům jistě patří vzpomínaný Král Lear s Janem Třískou, rovněž jenom pro šest herců upravený Othello z Bratislavy (2015) v nastudování Michala Vajdičky. Připomeňme pro vyváženost informace i dosud největší propadák přehlídky, též ze Slovenska importovaný Sen noci svatojánské 2007 v režii Ľubomíra Pauloviče. Zbývá dodat, že jde o zažitou a v kontextu letních kratochvílí kultivovanou tradici. Za sociální bonus lze pak považovat skutečnost, že herci, nevytížení v létě natáčením pro film či televizi, si mají možnost přivydělat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *