Miloš Doležal (1970) je v obecném povědomí spojen především s úctyhodnou aktivitou, nejen publicistickou, týkající se osudu čihošťského faráře Josefa Toufara, utýraného komunistickým režimem. Bolavým místům našich moderních dějin se věnuje i v dalších kauzách, například v pokusu o rozkrytí osobnostního profilu nechvalně proslulého zrádce Karla Čurdy. Podstatnou složkou Doležalovy literární tvorby je ovšem i poezie, sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ, inspirovaná náhlým a předčasným úmrtím manželky, se čerstvě objevuje v jevištním zpracování na repertoáru Divadla Viola v režijní péči Beaty Parkanové. Jana Franková Doležalová působila v posledních letech svého krátkého života jako šéfka Dismanova dětského rozhlasového souboru (2015–2021), předtím se realizovala coby herečka, stále se mi ve vzpomínkách objevuje její Maryša v nadprůměrné inscenaci Miroslava Krobota v tehdejším Realistickém (nyní Švandově) divadle z podzimu 1989, malý počet repríz, a s tím spojené zapomnění při historické reflexi českého divadla byly způsobeny tehdejším „listopadovým uragánem“.
Na miniaturní jeviště Violy (jde spíš o molo z jedné strany uzavřené stěnou) umístil scénograf Gašper Šnuderl průsvitnou židli na vyvýšeném soklu, kolem rozvěsil úzké plátěné lamely, světlé i tmavší, s nimiž lze pomocí vertikálních táhel manipulovat. Interpret Doležalových výsostně osobních veršů, v interpretační poloze – pro mnohé možná nezvyklé – autentický David Matásek, ony „kulisy“ při recitaci také posouvá. Nepatrné proměny chudého jeviště však při promítání především rostlinných motivů (stromy v květu), podbarvené nesentimentálně „impresionistickým“ hudebním podkresem Jana P. Muchowa, evokují dynamickou zahradní atmosféru. Na vyvýšené židli spočívá andělské zjevení, Jenovéfa Boková v bílých nařasených šatech, bosá a s houslemi, na ty živě doplňuje hudební nahrávku, nejde sice o příliš náročné interpretační vstupy, přesto líbeznost vyluzovaných tónů nenechá nikoho na pochybách, že Boková o hře na tento nástroj „něco ví“. Matásek se k ní občas přiblíží, jenom vzácně dochází k fyzickému kontaktu (dívka si klade hlavu na jeho rameno), jako kdyby anděl, který básníka životem provázel a pak náhle odešel, dával o sobě občas vědět. Svědčí o tom ostatně i interpretovaná poezie, jistě posmutnělá, nikoliv však bolestínská. Muž vzpomíná na chvíle, které s milovanou manželkou prožil: „Po probuzení/ chodíme nazí/ ranní rosou/ jak po ovčím rouně / našlapujem / plaše a dvorně / pod lípou/ na chvíli zmámeni / pronikavě voní / bez s jasmínem. / Obhlížíme / latifundie / říkáme si, že je třeba kosou / (tedy spíš srpem) / vyžnout lupení“. A o chvíli později „Z kolny jsme vytáhli / plechovou vanu / vyspravili dno / nanosili vodu / umístili blízko trsů kapradí / podložili nohu dřívkem / společně po soumraku / ze dvora / vyplujem k prvním hvězdám“. Výrazně v inscenaci vystupuje do popředí evokace pobývání na rodné Vysočině i rustikální blízkost světa rostlin. Jevištní podobou básnické sbírky sugestivně prostupují autorův vztah k blízkým i křesťanská spiritualita. Doležal ovšem neváhá Bohu sdělit „nasadils mi dvojitého nelsona, Hospodine“, neboť v krátké době po sobě ztratil rodiče i věrnou životní družku. Manželka ovšem zůstává živá také v potomcích: „V tom uvidím Janu, proti mně sedí / modré oči, pihy kolem nosu. / Ty má Vojta po ní / a Antonín rzivou barvu vlasů“. Součástí sbírky jsou také přepisy jejích až surreálně obrazivých snů, Jenovéfa Boková je interpretuje jako křehce záhadné.
Ptal jsem se těsně před představením režisérky, jak velké procento z poměrně útlé sbírky hodinová produkce obnáší, dostalo se mi odpovědi, že kromě jednoho textu se vešly všechny, bylo však trochu zamícháno pořadím. Jako leitmotiv se dvakrát ozve „Proč my jsme zůstali / a jiní ne?“, na konci produkce pak civilně ztišený a životní úděl zmoudřele reflektující muž v podání Davida Matáska pronáší: „Vyhlížím tě každé ráno / ve vánku / v jitroceli v mátě / v květech orlíčků / na zápraží – dveře nechávám otevřené – -/ Dělí nás jen tenké, tenounké sklo“.