JIŘÍ SUCHÝ & TINGLTANGL – 3½ ROZHOVORU

Muž mnoha profesí JIŘÍ SUCHÝ letos slaví se svým divadlem Semafor neuvěřitelných šedesát let na scéně. S novinářem Karlem Hvížďalou vedou průběžné rozhovory také už několik dekád, které nyní vycházejí v nakladatelství Galén v obsáhlé knize jako ucelený portrét jedné z největších českých osobností moderní kultury. Rádi přinášíme z tohoto titulu ukázku a přejeme Jiřímu Suchému hodně zdraví, štěstí a neztenčené invence. (red)

 

Máš nějaké sny, které se ti opakují, které tě pronásledují?

Nepamatuju si na sny, který by se opakovaly. Devadesát pět procent snů zapomenu. Zapsal jsem si jich několik, ale neměl jsem tu výdrž. A hlavně jsem přišel na to, že sen se nedá dost dobře zapsat nebo nakreslit. Že se dá napsat jen přibližně, poněvadž jsou tam tak iracionální věci, tedy aspoň v mých snech, že se to nedá postihnout slovy. Jak mám postihnout, že jsem to já, ale chvíli to je někdo jinej, anebo někdy jsem to obojí, já i někdo jinej. To je jeden z takovejch malejch momentů. Nebo i když se opíšou a popíšou, tak z toho vznikne takovej nudnej popis a vůbec to nevystihuje náboj, kterej sen ve zlomku vteřiny má. Já to rozepíšu na desíti řádcích a to hlavní je pryč. Ten sen je nepostihnutelnej, takže jsem to vzdal dost brzy. Jednou jsem slyšel babičku, jak vyprávěla v domově důchodců, že se jí zdálo, že byla těhotná a šla za družičku a říkala básničku. Ta babička nikdy těhotná nebyla, nikdy dítě neměla, zřejmě ji to nějakým způsobem vzalo, protože za ostatními tam chodily děti. Dvě věty jsem zastihl a napsal jsem na to hru Smutek bláznivých panen o těhotný družičce. Jsou to ale ve skutečnosti sny stařenky, v nichž se pořád všechno mění, proměňuje. Hrál jsem tam postupně učitele přírodopisu, učitele tance, admirála, a nakonec jsem byl krajáč mlíka a ona mě vypila. V Sektě jsem měl píseň Jak se plaší zlé sny a vůbec se snem jsem pracoval dost často. Jsou určitý symboly, který se prolínají celou mou tvorbou. Někdy je to dvojplošník, který mám na iks obrázcích a v několika písničkách, a dokonce ve filmu Nevěsta se taky objevil.

Máš k dvojplošníku nějakou speciální vazbu?

Když jsem byl malej, tak prakticky nelítalo skoro nic jinýho než dvojplošníky, byla to nejčastější forma letadla. Ony měly takovej a-a-a-a škytavej rytmus motoru a mě to fascinovalo. Byl jsem vždycky na vrcholu blaha, když nějakej dvojplošník dělal akrobacii, znal jsem celou tu akrobatickou terminologii a děsně jsem to prožíval. Potom, když přišla mobilizace v roce třicet osm, tak to už jsem bydlel v Praze, bylo mi sedm let a na nebi se objevily jednou obrovský svazy dvojplošníků a já jsem si říkal, my tu válku musíme vyhrát. Takový množství, děsně jsem byl na to hrdej. Tenhleten letoun byl spjatej s mým dětstvím, přitahoval mě a dodneška pro něj mám slabost. To je takovej jeden symbol, ke kterýmu se vracím. Potom třeba družičky. Ty mám od hry Sekta a dodneška je kreslím, dávám je i do filmu, družička je i ta těhotná ve Smutku bláznivých panen. Teď jsme natočili televizní program, kde jsou družičky jako zvláštní městský jezinky. Dělají zlo, vylejzají z popelnic, mají zaflastrovaný rozbitý kolena, kouřej, maj sukně a věnečky.

 

Jak jsi k nim přišel?

Když jsem psal Sektu, tak jsem si je vymyslel. Jedna má psí obojek se známkou na krku, kouří a má upatlaný prsíčka od nějakejch chlapů se špinavejma rukama. Prostě jsou takový malý poetický flundry. A mně se strašně líbil kontrast, že družička, která má recitovat básničku na pobožnosti, je špinavá, lehce přisprostlá. Vždycky jsem je kreslil anebo dělal sexy. To dohromady s tím družičkovstvím vzbuzovalo napětí.

Máš ještě nějaký další symbol, který prochází tvou tvorbou?

Napsal jsem řadu textů, ve kterejch se vyskytuje slovo blues: Blues na cestu poslední, Blues pro tebe, napsal jsem taky Blues pro sebe, což není blues, ale nazval jsem to tak, protože to slovo mě fascinovalo. Dodneška píšu Šedé blues, Melancholické blues, to slovo se pořád opakuje.

Co v tom slově vidíš?

Zase asi to mládí. Ten Freud měl pravdu, že dětství a mládí je velice důležitý. Po válce jsem blues poznal v nejcitlivějších pubertálních letech, tak mě zasáhlo. Abych řek s Hrabalem, je to ve mně jako v koze.

Snaha zůstat sám sebou ale předpokládá vůli, odvahu a víru v sebe.

Je to zvláštní, ale já jsem žádnou vůli neměl, nic jsem nepřekonával, dělal jsem jen to, co mě baví. Vůbec jsem nebral v úvahu různé teorie, které se kolem nás rozvíjely. Bylo to dáno taky tím, že jsem prostý chlapec se čtyřma měšťankama. Já se přiznám k jediný věci: například hru MeToo, neboli Já taky, jsem začal psát proto, že se mi to pojmenování zdálo jako dobrý reklamní slogan. Myslel jsem si, že se na to bude chodit. Taky ta hra je celá jen komedie a není v ní žádnej výrazně vážnej tón, protože my jsme divadlo, který za svou existenci vděčí hlavně humoru. Dovedu si představit, že nějakej skutečnej dramatik by z toho tématu vytěžil mnohem víc. Můj pohled na to, co děláme, je velmi jednoduchý a nechávám různejm teoretikům, ať si nad tím bádají, nebo dneska už mnozí ani nebádají. Semafor pro ně už není divadlem, kterým je třeba se zaobírat. A já to chápu. Jsou tu nové proudy, nové cesty, noví skvělí herci, noví režiséři a divadlo, kde jde jen o to dát lidem jiný humor, než je dostupný dejme tomu ve sdělovacích prostředcích, neobstojí. Ale nemyslí tak naštěstí všichni.

Moudrý teatrolog Jan Císař napsal do Lidovek krásnou obhajobu současného Semaforu, protože chápe, oč nám jde. A já si říkám, že dokud k nám lidé chodí, znamená to, že nás potřebujou.

Ty sis své diváky ochočil: přesvědčil jsi je, že děláš kabaret, tingltangl a ne klasické divadlo.

Naši diváci se chtějí zasmát a nečekají na to, jak dopadne padouch či hrdina. Děláme, jak říkáš, revue, kabaret, a já se považuji za klauna a ne za herce.

To máš společného s Werichem, ten o sobě taky tvrdil, že je klaun. I když dnes je jiná doba, víc klaunů je na politickém jevišti než na divadle.

Vždyť právě proto se koncem roku 2018 v Anglii proti tomu slavnej klaun David Konyot ohradil. Prohlásil, aby ho neuráželi přirovnáním k politikům.

Byli jsme ale u Jana Wericha, o kterém Vítězslav Nezval prohlašoval, že našikmělé oči mu dávaly provokující výraz…

Asi kvůli zmíněnýmu klaunství jsme k sobě nakonec našli cestu. Když se Jan Werich rozhodl svěřit nám role V + W ve hře Golem, kterou tehdy uvedlo Hudební divadlo v Karlíně, udělal to proto, že jsem zpochybnil původní záměr, že by jejich role měli hrát členové operetního souboru. Říkal jsem, že V + W byli klauni a ostatní byli herci, takže i tady by měli jejich role hrát komedianti jiného druhu – navrhoval jsem Lasicu a Satinského. Když se ukázalo, že je můj návrh nereálný, Jan Werich, jak jsem už zmínil v minulých našich knihách, mě překvapil protinávrhem: budete nás hrát vy s Molavcovou. Ano, pojednou jsme byli klauny na operetní scéně. Bylo to pro mě velice významné, choval jsem totiž k Janu Werichovi přímo zduřelý obdiv od okamžiku, kdy jsem ho viděl s Voskovcem na scéně v Pěsti na oko. Mám tady nikdy nepublikované dopisy, které si vyměňoval s Voskovcem, je toho celý štos. V jednom z těch dopisů píše Werich Voskovcovi, že Suchý jako herec je strašnej, ale lidi ho mají rádi a něco v tom je. Nakonec to skončilo tak, že si mě vzal jako posledního partnera: vystupovali jsme spolu v rozhlase i v Lucerně.

Já tomu rozumím, mezi klauny tady od šedesátých let až do jeho smrti v roce 1980 nikdo lepší nebyl… A teď je tu kromě tebe jen Bolek Polívka.

Jan Werich od počátku pochopil, že moje síla není v brilantním herectví. To bylo taky velký rozčarování pro Jiřího Šlitra, když přijel do New Yorku. Přestože se měli navzájem velice rádi, byl překvapený z Voskovcova účinkování na Broadway. Přišel za mnou a říkal: Viděl jsem ho v Shakespearovi, ale z jeho hravý lehkosti na tom jevišti nezbylo nic. Byla to jakási rytírna: padal dramaticky ze schodů, nešetřil gesty, byl jsem z toho zdrcený. Čekal, že se stejným nadhledem, jako kdysi hráli s Werichem, bude dělat i klasiku.

My jsme si s Werichem k sobě asi našli cestu přes humor. Moje žena Bělina měla sestru Zdenku v Anglii, jezdila tam za ní a vždycky mně tam koupila nějaký oblečení, který se tady nedalo sehnat. Když jsem v něčem podobným přišel jednou k Janu Werichovi, okamžitě poznal, že je to oblek odjinud. Třeba jsem přišel v anglickým saku a on povídá: Odkud ho máte? Ty vaše klopy jsou takový volný, Matuška je má úplně přižehlený k saku. Přiznal jsem se, že z Londýna a on se zase pochlubil sakem z Říma. Od tý doby vždycky, když jsme se setkali, jsme si říkali, odkud co máme, ale to už jsme si vymýšleli, protože zase tolik odjinud jsme toho neměli. Já jsem třeba řekl: Tuhle košili mám z Amsterodamu, on vytáhl šálu a tvrdil, že je z Tunisu.

 

Odkdy chodil Jan Werich k vám do divadla?

Od roku 1963, tehdy byl u nás poprvé na Jonášovi a tingltanglu. Na to si pamatuju přesně, protože to už jsme nehráli ve starým dřevěným divadle Na Slupi, ale v Alfě, tedy v dnešní Stýblově pasáži, v bývalém divadle Oldřicha Nového. To už bylo v době, kdy špatně slyšel, takže když jsem řekl nějaký vtip, divadlo zaburácelo, Werich se naklonil ke svý dceři Janě, která mu pointu pošeptala a on se začal smát sólově, dodatečně, až když ostatní diváci ztichli. Od té doby jsme se postupně stýkali víc a víc, dokonce chodil za mnou sem do bytu a vždycky mně říkal: A pozvěte nějaký mladý lidi, protože když se sejdu já se svýma vrstevníkama, tak to je, jako když se otevře hromadnej hrob.

Otočme list. Dne 30. října 2019 oslaví divadlo Semafor šedesátiny a skoro ve stejné době bude tobě 88 let. Co chystáš k výročí?

Jak víš, jsem notorický neslavič. Všechny oslavy dělám se zaťatýma zubama. Jdu do toho z povinnosti vůči divákům, kteří chtějí slavit, a s ohledem na všechny ty, kteří to divadlo se mnou dělají – nedělám ho sám. Budeme slavit tentokrát v Semaforu a bez symfonického orchestru. Zato tam bude Big Band Semafor a malá skupina hotjazzovýho ražení, protože Big Band by se mohl oposlouchat, a tak budeme ty dvě kapely střídat.

A kdo tam bude letos vystupovat?

Pouze členové divadla. Bývalí členové jako třeba Karel Gott tam budou pozváni a my představíme Semafor, jaký je dnes po šedesáti letech.

Co bys ještě rád na jevišti, kde se pohybuješ od roku 1956, jak jsi mně kdysi řekl, dokázal? Máš nějaký divadelní sen?

Abych vydržel tak dlouho, dokud si to budou diváci přát. Jediný, o co bych rád usiloval, je, aby Semafor byl v každý inscenaci lepší, než v tý předešlý, ale to se mi nepovede, to vím předem. A nevedlo se to ani v dobách nejslavnějších: první náš propadák byl Papírové blues, a to bylo hned v roce 1961.

Šedesátiny Semaforu, to je přece důvod k mezibilanci. Jiné autorské divadlo u nás nikdy déle nevydrželo… Co bys dělal jinak jako principál?

Pořád hledám a zkouším něco nového. Úspěch zaznamenalo zrození Big Bandu, teď se pokouším prorazit komorním představením Možná že jistě ale určitě snad bez účasti dvojice Molavcová–Suchý, v němž se obracím na diváky stejného myšlení jako je to mé, a po nedávném nesmírně úspěšném večeru ČSR a Tři králové, který byl čirou improvizací, chceme v improvizaci pokračovat. Ostatně už se to pár roků děje v našich jazzových jam sessions, které začínaly poloprázdným sálem a dnes patří k tomu nejoblíbenějšímu z naší nabídky.

A opačně: čeho si nejvíc z těch šedesáti let vážíš?

Vážím si některejch našich písniček. Teď jsme zrovna 6. ledna, jak jsem to již zmínil, uskutečnili představení věnované 100. výročí republiky, protože před sto lety byla podepsána Tříkrálová deklarace, což bylo prohlášení generálního sněmu poslanců Říšské rady, požadující autonomii pro Čechy a Slováky. To naše představení bylo trochu zvláštní. Zazněly v něm písně Karla Hašlera, Osvobozeného divadla, dobové šlágry z protektorátu a nakonec přišla etapa Semaforu. Tam zazněly písničky z naší dílny, které považuju za nejzdařilejší… Často to jsou ty, které se příliš neujaly – Když doba zlá nás tupou šavlí protne –, ale také ty, které jsou uznávány dodnes. Často, když vystupujeme někde s naším koncertem, jakmile zazní první tóny písně Jó, to jsem ještě žil, publikum se roztleská. A tato písnička obvykle vyfasuje největší aplaus z celého večera. Ale nezapomínám v písničkách ani na humor, jako je třeba ta o velbloudovi, kterého protáhnu uchem jehly, nebo song nazvaný Játra, který rozesmává publikum v komedii MeToo. Že nejsou obecně známy, není způsobeno tím, že by byly blbé, ale protože už nejsme módní artikl a sdělovací prostředky musí být aktuální, což chápu.

Svůj soukromý život do písniček netahám. Tak třeba když jsem napsal text, v němž se zpívá naraž si bouřku do čela, říkali mi lidi: To jsi musel být smutnej, asi tě opustila nějaká milovaná bytost… Ve skutečnosti jsem však byl šťastně zamilovanej, ale dal jsem si za úkol, že napíšu písničku takovýho ražení. Svůj život do písniček tedy nevkládám, kromě dvou písní: Kamarádi a druhá je Já vím. Tu jsme složili s Ferdinandem Havlíkem do hry Sladký život blázna Vincka.

Máš nějaké divadelní zážitky, na které rád vzpomínáš, které se k tobě stále vrací?

Určitě ano, rád vzpomínám na návštěvy Jana Wericha v divadle. Třeba si pamatuju na představení Dobře placený procházky, kde zpívala Hana Hegerová a tetu z Liverpoolu hrála Naďa Urbánková. Mluvili jsme s panem Werichem v klubu po představení a on povídá: Hegerová je bezesporu dobrá, ale mě zaujala ta druhá. Hegerová hraje za dolary, kdežto to děvče hraje za koruny. Tyhle metafory jsem na Werichovi miloval.

Kdyby za tebou přišel nějaký chlapec, který by toužil po tom být komikem a oni ho odevšud vyhazovali jako kdysi tebe, co bys mu doporučil?

Vzpomněl bych si na to, co mně v půli padesátých let minulýho století říkal Miroslav Horníček. Ten tvrdil, že nejhorší je, když je na herci vidět snaha. A to byl právě můj případ. Když jsem ve svých začátcích dostal roli, snažil jsem se být dokonalej. A vznikla z toho jakási křeč. Všichni mi říkali, abych se uvolnil a já nevěděl, co to po mně chtějí. A tak kdybych měl radit? Mně se osvědčilo mít velké vzory a postupně odhalovat, čím se vymykají obecnému herectví… To nelze požadovat od každého. Ale jedno ano. Kdybych měl radit, řekl bych: nenechat se otrávit a jít za svým snem. A přemejšlet o tom, co lze zužitkovat z těch poznatků, ke kterým člověk sám došel, protože rady se obvykle zužitkovat příliš nedají…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *