Letní shakespearovské slavnosti, William Shakespeare: Romeo a Julie

Populární a každoročně zvědavě očekávané Letní shakespearovské slavnosti (z Prahy se postupně rozšířily i do dalších kulturních center) jsou specifickým fenoménem, náklonnost k největšímu dramatikovi všech dob se při nich poměrně úspěšně snoubí s turistikou. Ne zrovna levné vstupenky (v Praze v prestižní lokalitě Hradčan dosahují ty nejlepší až 990 Kč) determinují do jisté míry složení publika. Nejste-li na premiéře, romeourčené novinářům či sponzorům, narazíte zhusta na ty, kteří si to ve dvojici i třeba jako rodina finančně mohou dovolit, popíjejí při produkci šampaňské, chroupají oříšky, polohlasem komentují to, co umělci předvádějí. Na jedné z repríz letošní novinky, Romea a Julie, mi přišlo nepřípadné je pod širým nebem nabádat k tichu, což jinak nervózně v uzavřených divadelních sálech při podobných situacích činívám. Vždyť se sem vlastně přišli v širokém slova smyslu pobavit, co na tom, že na věhlasnou tragédii.

S „open air“ podmínkami tvůrci letních shakespearovských inscenací ovšem počítají, týká se to i té letošní. Režijní tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, oba 1979) nepatří rozhodně k divadelním tradicionalistům. Múzičtí a k jisté artistnosti inklinující umělci (říkejme jim, jak je všeobecným zvykem, Skutři) se dovedou oprostit od zbytečného verbálního balastu, ale i od části textu třeba geniálního, jaký představují jiskřivé Shakespearovy monology a dialogy. Aranžmá výtvarné a pohybové, podpořené často invenční a originální zvukovou stopou, činí z jejich jevištních děl atraktivní tvary. Od víceméně alternativně- autorských projektů se postupně dostali ke klasickým formám, mezi jejich operními režiemi mě potěšily Janáčkovy Výlety pana Broučka v ostravském Národním divadle moravskoslezském. Za pozoruhodné činoherní počiny pak považuji ty, které Skutři realizovali v Klicperově divadle v Hradci Králové: šlo o originální zpracování tématu z Čajkovského baletu Labutí jezero a jevištní verzi Puškinova románu ve verších Evžen Oněgin. Dva hradecké herce, Jana Sklenáře (v Klicperově divadle „labutího“ prince) a Miroslava Zavičára (Oněgina tamtéž) Skutři angažovali i v dynamické „hradní“ inscenaci, vycházející z překladu Martina Hilského.
Scéna Jakuba Kopeckého sestává z domečku, odděleného od historické zdi hradčanského purkrabství průsvitnými stěnami, a pokojíku s bílým barokizujícím nábytkem, vpravo (z pozice publika) pak přechází stejně průsvitným materiálem v oddělenou kapli. Dominantní na jevišti jsou ovšem dva světelné, neonové objekty, bohatý lustr vyznačující se ostrými úhly mezi zářivkami, z nichž sestává, a kříž na střeše zmiňované romeo_2modlitebny. V ní se zdržuje pro chod tragédie nezbytný bratr Vavřinec (Saša Rašilov). Tragédie o první osudové lásce se hraje v překvapivě groteskním tónu, a to až do soubojů, při nichž přijdou o život Merkucio (rukou Tybaltovou) a následně Tybalt (Romeova odplata), skoro by se mohlo zdát, že jsme zabloudili na nadmíru šťavnatou komedii. Starají se o to především Merkucio (Petr Vančura) s Benvoliem (Jan Cina), společníci po lásce toužícího Romea (zmiňovaný Jan Sklenář). Tento tandem se nevyhýbá lascivitám, které pochopitelně z textu vytěžit lze, jevilo se mi však (při veškeré úctě ke rtuťovitě temperamentním aktérům), že těch kordů mezi nohama i genderově parodizačních situací bylo až příliš. Šťavnaté kalambúry Hilského překladu občas doplnili komediálně rozdovádění herci i dalším textovým vkladem: když se například mládenci z Montekova domu převléknou na maškarní ples ke Kapuletovým, Benvolio s Merkuciem v ženských kostýmech nasazují civilně oděnému Romeovi na hlavu papírový pytel s otvorem pro oči a jeden druhého přátelsky, ba eroticky ponouká: „Dej mu pusu na pytlík.“ Na ples přiběhne Julie (Tereza Voříšková) v růžových téměř dětských šatečkách a s velkými motýlími křídly na zádech. Překotné sbližování s Romeem patří herecky i choreograficky (Jan Kodet) i v této jevištní verzi k divadelně nejpřesvědčivějším, je podpořeno slavným hudebním motivem Nina Roty ze Zeffirelliho filmu (zazní pak v průběhu děje ještě několikrát). Sklenář sugestivně vykresluje přívalem emocí zasaženého mladíčka, je přiměřeně, ne však archaicky patetický, z jeho úst se velmi libě nesou Shakespearovy- -Hilského verše. Voříškové lze věřit nesnadnou pubertu, svým sexy nakřáplým hlasem a jakoby nekontrolovanými pohybovými eskapádami (válí se kupříkladu po zemi a „nestydatě“ roztahuje nohy) doplňuje ústřední dvojici o razantně živočišné momenty. Proslulá balkónová scéna je realizována jako honička a skrývačka kolem stolu a pod stolem. Naďa Konvalinková v roli chůvy předvádí svůj komediální, poněkud bodrý standard, Montekovi (Dana Batulková a Martin Sláma) už u Shakespeara příliš prostoru nemají. Kapuletovi jsou ztvárněni Lenkou Krobotovou a Jiřím Vyorálkem, ona v přesné groteskní stylizaci a dynamickém timingu vykresluje fúrii, bažící po objetí Julii dohazovaného snoubence Parise, on v relativně nejcivilnější kreaci večera přesvědčivě ztvárňuje unaveného tatíka. Pozoruhodným se jeví výkon Saši Rašilova v partu mnicha-zprostředkovatele. Je to chlapík, který nepohrdne drogovou podporou, zdá se, že inklinuje překvapivě k orientální moudrosti i jejím praktikám včetně bojových, jde o sympaťáka, k němuž se lze utéci s problémy, při jejich řešení se však bohužel ukáže jako fatální smolař.
Hradecký Miroslav Zavičár zpodobňuje jakéhosi průvodce a komentátora: mění se, aniž by musel převlékat svůj společenský oděv, v chór, knížete, lékárníka či posla, je zároveň pomocníkem a asistentem při mnoha konkrétních úkolech, třeba manipulaci s nábytkem, figuru prezentuje v lehce ironické poloze. Paris s Tybaltem jsou už z úradku režisérů postavy v podstatě okrajové. Inscenace je načechrána několika pěknými tanečními čísly (s kordy, ale také s motýlími křídly, kterých po Juliině entrée později přibude i na tančícím komparsu), vydařený – také v pohybové stylizaci – je onen zlom nálady, při němž ztrácejí svůj život Merkucio a Tybalt. Nemám nic proti pobytu mrtvých figur na jevišti, ale tentokrát mi popíjení kávy a zobání pochutin oběma zmiňovanými připadlo rušivé, odvádělo pozornost od důležitějších jevištních situací a navíc přinutilo zamyslet se nad problematičností některých kostýmů (Linda Boráros). Merkucio měl na holém trupu nepadnoucí červenou vestu bez rukávů, nepřípadně se mu na těle krabatila. A Tybalt (Jakub Gottwald) v černé kazajce a kraťasech moc zlověstně nepůsobil. Výhrady mám i k výjevu, kdy rozdurděná Julie začne lehce dotírajícího Parise (Michal Sieczkowski), s kterým se potká po jeho audienci u bratra Vavřince, mlátit pugétem, který on nosí jako snoubenecký znak stále při sobě. I finále (dvě sebevraždy v hrobce) mi připadlo poněkud urychlené a výrazově rozmlžené, po něm ovšem mrtví milenci-manželé dostanou od komparsistů křídla a odbíhají (odlétají). Vzhůru k nebesům?
Inscenace jako celek působí invenčně, jeví se mi však jako poněkud přezdobená (to i s vědomím, že je nutné počítat s méně soustředěným publikem). Herecky nepochybně kvalitní projekt v létě popojížděl i do jiných „slavnostních“ lokalit, jak se však vyjímal v brněnských či ostravských venkovních kulisách, o tom svědectví podat nemohu.

Populární a každoročně zvědavě oček . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář