Marek Epstein: Boj o přežití: P.E.S.CH.O.!/Divadlo Tramtarie Olomouc

Olomoucká Tramtarie po úvodních poloamatérských začátcích zvolna zrála k profesionalizaci a dnes je scénou, která předvádí uvážlivý mix klasických titulů (v této linii jde hlavně o dramatizace slavných próz, určených především středoškolské mládeži) a nekonvenční dramaturgie. Ve srovnání s velmi konzervativní činohrou „statutárního“ Moravského divadla lze Tramtárii hodnotit jako výrazné osvěžení divadelního života hanácké metropole.

 

Poslední její novinkou je inscenace Boj o přežití: P.E.S.CH.O! Původně rozhlasovou hru Marka Epsteina, uvedenou v roce 2015 (v témže roce získala Grand Prix na mezinárodním festivalu rozhlasových her Nova v Bukurešti), nastudoval režisér Petr Mančal s Petrem Lněničkou a Svatoplukem Skopalem v hlavních rolích, téhož režiséra „povolali do zbraně“ olomoučtí divadelníci.

 

Hru bychom s nadsázkou mohli charakterizovat jako ekologický sci-fi horor. V roce 2055, po jedné z válek, už není běžně k mání „obyčejná“ voda, nahradila ji umělá želatina, kterou vyvíjí nadnárodní korporace P.E.S.CH.O. Před začátkem inscenace se ostatně na revuálku promítají současné informace o hrozícím suchu. Hlavní hrdina, hacker Dany (Martin Černý) je pověřen – a dobře zaplacen – neznámým mužem, aby vypátral před mnoha lety zmizelou dceru. Jeho činnost ovšem probíhá ve všeobecně kontrolovaném vojenském režimu nelegálně. Technika je na takové výši, že „hledací“ přístroje reagují na lidský hlas, z fotky třináctileté dokáží vytvořit přesnou podobiznu hledané tak jak vypadá nyní, po mnoha letech. Zdatnému hackerovi se s asistencí bratrance Pika (Václav Stojan) podaří do zobrazení současného života kdysi zmizelé Violy (Dominika Hrazdílková) „vlomit“, zjistí, že se stala manželkou i matkou, její brutální partner William (Martin Tlapák) zastává ne zcela nepodstatnou funkci jako generál v režimu, který v zemi panuje. Dany má stále větší problémy se zdravím, pomoci by mu mohla pouze voda. Po kolapsu je z přísně střeženého města, z něhož se běžně nelze dostat ven, „unesen“ neznámým mužem, z něhož se po různých peripetiích vyklube botanik Tony (Marek Zahradníček), který Danymu zachrání život (vodu lze získat z plané brukve) a který v úvodu hry zadal ono pátrání po zmizelé dceři. Napínavou fabuli dál prozrazovat nebudu, eventuálního návštěvníka bych ochudil o dramaticky se stupňující jevištní situace.

 

Petru Mančalovi se podařilo ve spolupráci s jevištní výtvarnicí Markétou Rosendorfovou vytvořit syrově působící „otřískaný“ prostor (jeviště olomoucké Tramtárie je dost malé), v němž lze s úspěchem vytvářet iluzi změn dějiště, scéně dominují hlučně se otvírající a zavírající železné dveře v centru scény, do hackerovy pracovny po straně je nutné vylézt po žebříku „do patra“, stěnu tohoto útulku tvoří neuvěřitelně „zbastlené“, v akci fosforeskující obvody. Jde o Danyho elektronické království, bratrance Pika o jeho možnostech informuje takto: „S tímhle zařízením se dokážu infiltrovat do bezpečnostních kamer ve městě.“ Přízemek lze vizuálně oddělit žaluzií, třeba v úvodu hry, kdy se Dany jde želatinou sprchovat a publiku tak „cudně“ zabrání ve voyeurství. Jevištní situace se vyznačují na činoherní divadlo nebývalou akčností: rvačky, pády, políčky (bojovou choreografii má na svědomí Daniel Bodlák). Pro protagonistu Martina Černého jde o velký fyzický výkon, hodinu a půl, kterou inscenace bez přestávky trvá, neodejde z jeviště. Jeho herecká kreace je autenticky uvěřitelná, v thrillerově zabarveném příběhu získává jím ztvárněný hrdina stále výraznější sympatie publika. Výkony v inscenaci lze hodnotit jako vyrovnané, nejvýraznější kvalitativní rozptyl shledávám v kultuře mluveného slova: od dokonalé a zvučné dikce Marka Zahradníčka po poněkud rozmlženou výslovnost Václava Stojana. Do hodně drsného dění přináší na jeviště jisté procento něhy Danyho vzpomínky na dětství (halucinace vždy, když omdlí nebo je v bezvědomí), také několik mateřských konejšení nemluvněte vypátranou Violou. Těmito situacemi prostupuje herci notovaná ukolébavka na známou Seifertovu básničku („Až chlapečku zavřeš víčka…“). Odosobněnost světa šedesátých let 21. století dokreslují časté promluvy přístrojů, dokonce i právě otevřených želatinových nápojů (PESCHO Cola) či lednice, k jejich nahrání získal Mančal několik předních pražských herců (nebo jde ještě o materiál z připomenuté rozhlasové verze?).

 

Ke kvalitám dynamické produkce patří její neokázalá syrovost, varování před důsledky naší nezodpovědné exploatace přírodních zdrojů nepůsobí tezovitě, ale vyjevuje se nenásilně pomocí silně zakaleného pohledu do možné budoucnosti.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *