Martin McDonagh: Osiřelý západ, Kašpar

Irský dramatik Martin McDonagh, tvořící ovšem v Londýně, patří k nejhranějším žijícím dramatikům, ani v Česku v inscenování jeho drsných tragikomedií nezahálíme. Divadelní událostí byl v roce 2002 Osiřelý západ v Činoherním klubu, nastudovaný Ondřejem Sokolem a jím také přeložený (originál nese vročení 1997). Nenávistné soužití dvou svobodných bratrů nyní jevištně zpřítomnilo divadlo Kašpar, pod minimalistickou režií je podepsán Jakub Špalek.
Sourozenci Connorovi, Coleman (Petr Lněnička) a Valene (Matouš Ruml), si ve společné mládenecké domácnosti brutálně vymezují své teritorium, lépe řečeno Valene zdůrazňuje, že je všechno jeho (včetně podlahy) a nedovolí staršímu bratrovi, aby usrkl z jeho whisky či zobnul si z jeho chipsů. Coleman pochopitelně „zákazy“ přestupuje a v záchvatech vzteku se bratrovi občas pomstí likvidací některé z věcí, na nichž Valene zvláště lpí (pečící trouba, kýčovité sošky svatých). Hrany mezi sourozenci se pokouší bez úspěchu obrousit kněz Welsh (Lukáš Jůza). Mladší bratr drží staršího v šachu tím, že Colemana, který ustřelil vlastnímu otci hlavu (tatík kritizoval synův účes), při vyšetřování podpořil výpovědí, že šlo o nešťastnou náhodu. Za svou podporu si ovšem vymínil, že bratr na něho přepíše veškerý majetek v jejich společné domácnosti. Ano, situace hodná rasantní tarantinovské poetiky, s jehož filmy někteří teoretikové McDonaghovy hry srovnávají. Hrou prostupuje řada drasticky komických situací, menší ženskou roli (poněkud sentimentálněji koncipovanou) v „dramatu“ naplňuje dívka ze sousedství Girleen (Tereza Rumlová), která se neukotveně potácí v poryvech zvláštních emocí (ne ovšem tak rasantně drastických jako bratři Connorovi). Chová až erotický obdiv k faráři, od něhož donese Colemanovi a Valenovi úpěnlivý písemný vzkaz o nutnosti naplňovat bratrskou lásku (duchovní pak spáchá sebevraždu).
Všechny krkolomné a schválně působící dějové zvraty naplňuje McDonagh ironií a černým humorem. V dodnes hrané verzi v Činoherním klubu se pravděpodobnosti konaného dopomáhá také šťavnatým temporytmem inscenace. Jednolitosti a „tahu“ jevištního díla zůstala ovšem Špalkova režie u Kašparů leccos dlužna, byť Petr Lněnička (1979) a Matouš Ruml (1985), jedni z nejlepších divadelních herců své generace, dvojici bratrů vykreslují s maximálně přirozenou uvolněností.
Lněnička v roli staršího bratra prezentuje jakousi na první pohled zpomalenou zaťatost, která však dokáže vybublat do hodně nesmlouvavé brutality, Ruml ztělesňuje Valena v polohách poťouchlého vzteklouna a občas i bizarního fanatika (připomínaná náklonnost k soškám světců). Výstupy bez bratrského tandemu však jiskru poněkud ztrácejí, ačkoliv Tereza Rumlová i Lukáš Jůza naplňují své party oduševnělostí, zato poněkud menší interpretační suverenitou. Líbezný, jako by „keltský“ hudební leitmotiv, napsaný Petrem Maláskem, působí pouze ilustrativně, atmosféru na jevišti nezahušťuje.

Přidat komentář