Měsíční kámen, Sjón / Studio Hrdinů

10/2022

Na Island pozvala divadelní fajnšmekry již podruhé režisérka Kamila Polívková ve spolupráci s herečkou Terezou Hofovou. Adaptaci novely Skugga-Baldur autora, který se prezentuje jako Sjón (vlastní jménem Sigurjón Sigurdsson), realizovaly obě dámy v pražském Studiu Hrdinů v roce 2016, a nedávno představily v dalším projektu dramatizaci Sjónovy prózy Měsíční kámen. Hofová má k ostrovní zemi blízko, průběžně tam pobývá a otec jejího dítěte je Islanďan. V roce 2015, kdy kniha vyšla v češtině, autora pro UNI (7/2015) vyzpovídal Ondřej Bezr a islandský spisovatel se kromě obdivu k českým surrealistům a autorství písňových textů pro krajanku Björk poměrně obsáhle věnoval i své novele, která výrazně tematizuje gay-problematiku. Sdělil mimo jiné to, že jeho strýc zemřel na AIDS a „… měl jsem i další přátele, jejichž utrpení jsem byl svědkem a které společnost ponižovala kvůli jejich sexuální orientaci. Tuto knihu jsem jim také byl dlužen. A smutné je, že je to příběh, který se stále opakuje.“

Chlapec Máni je sirotek, brzy si uvědomí svou homosexualitu a kontakty se staršími muži si začne přivydělávat. Jenomže jsme v roce 1918, končí válka, Island získává samostatnost, v Reykjavíku se otevírá kino a Máni se stává vášnivým konzumentem filmů, zemi však také postihne španělská chřipka. Chlapec obdivuje svou kamarádku Sólu, která jezdí na motorce a do jisté míry mu ztělesňuje typ některých filmových hrdinek. Mladík „loví“ cizince v přístavu a jinde ve městě pak počestné spoluobčany, při jednom ze svých sexuálních kontaktů je přistižen, před „lynčem“ ho zachrání doktor, jemuž Máni pomáhá při návštěvách nemocných, postižených těžkou infekcí. Lékař v rámci tehdejších znalostí problému vysvětluje ostatním chlapcovu orientaci. S jedním ze zahraničních milenců pak Máni odjíždí na lodi do Evropy, po letech se na ostrov vrací jako spolupracovník britských dokumentaristů.

Básnivý text předlohy, který propojuje v imaginativním mixu sny, opojení severskou přírodou, naturalistické líčení sexuálních eskapád, tíživý děs z epidemie, chlapcovo okouzlení filmem i politickou atmosféru podzimu 1918 na Islandu, se snaží režisérka Kamila Polívková nahradit přemírou jevištních postupů, což poněkud ubírá na tahu i rytmu inscenace. Tak se na výsledném tvaru podepisují kupříkladu filmové dotáčky, přibližující v dlouhých záběrech čarovné přírodní scenérie, dost podstatné části textu jsou promítané (jako předtím, než přišel „ke slovu“ zvukový film), atmosféru spoluvytvářejí dým, gejzír konfet, seshora padající černé vločky (nejspíš jako připomínka výbuchu sopky Katla, k němuž v dané době také došlo). Za mixážním pultem obstarává podmanivou zvukovou stopu islandsko-český tandem Þóranna Dögg Björnsdóttir a Aid Kid, Tereza Hofová se skoro víc než v interpretační akci na jevišti objevuje na filmovém plátně v černém „motoristickém“ zakuklení jako Sóla. Projekt ovšem staví především na hereckém výkonu Jana Ciny (přes všechna jevištní kouzla jde v podstatě o jeho one man show), který lze ocenit nejvyšším stupněm kvality. Suverénně zvládá text, připomínané naturalismy prezentuje s jistou vznešeností, pobaví také němou nápodobou některých vedlejších postav, tragikomickou naléhavost má i jím prezentované doktorovo vysvětlování Mániho přirozenosti rozlíceným spoluobčanům. Velice silné i obrazově krásné momenty se ovšem v inscenaci střídají se zastaveným časem. I když rozumím záměru pracovat s dlouhými, tichými „prostoji“ a nabídnout kontrast ke zběsilé klipovitosti některých současných produkcí (jde přece o příběh sto let starý, navíc v lokalitě, k níž se dalo přiblížit pomalu pouze po moři), ne vždy se mi podařilo tento rytmus přijmout.

Při premiéře 2. září se počítalo i s premiérou islandskou o týden později v Reykjavíku – obdobně jako před šesti lety u projektu Skugga-Baldur.

Přidat komentář