NATURE – Miroslav Bambušek (Spolek Mezery)

Letošní, již 24. ročník festivalu …příští vlna/ next wave… předvedl zvědavému a alternativně naladěnému divadelnímu publiku několik premiér. Jednou z nich byl i projekt Nature, který s příležitostným seskupením Spolek Mezery připravil Miroslav Bambušek, avantgardista opravdu důsledný a ze své cesty neuhýbající. Spolu s významnými postavami svého oboru (hudebník Vladimír Franz a divadelní výtvarnice Jana Preková) znovu prověřil svůj oblíbený prostor, sklepení Nákladového nádraží Žižkov, kde se o značnou část účinnosti magické podívané vždy zaslouží do hloubky jdoucí chodba, kterou lze pomocí světelných hrátek přetvořit na vzdálené světy, peklo, ráj či sondu do hlubin vlastní (respektive divácké) psychiky. K Bambuškovým věrným patří i dlouholetý člen Národního divadla Milan Stehlík, který v košatých kompozicích zastává roli recitátora a jemuž je ve všem tom podzemním šumu dobře rozumět, navíc textům dodává vyváženou míru civilnosti i patosu.

Přiznám se, že letošní novinku shledávám o něco méně účinnou než divokou féerii o smyslu uměleckého snažení Quatro Mother Fuckers, kterou jsem na „nextce“ viděl před dvěma lety (psal jsem o ní v UNI 2015/10). Nejprve zní do tmy ze Stehlíkových úst text, slibující ponor do filozofických hloubek, posléze se rozsvítí svíčky u piana a Vladimír Franz v rudém plášti, působící poněkud ďábelsky, začne rozverně, tak trochu honky tonk, vyhrávat. Publikum poté začne trochu prudit Jan Bárta v partu nejapného konferenciéra a první minuty jsou opravdu dlouhé. Chvíli trvá, než s otevře brána cca v první třetině hluboké chodby a mohou se začít „dít věci“. Text – tentokrát plně autorův – je „rozdělen“ na vysoké a nízké, vážnější pasáže ve Stehlíkově podání se poměřují občas vztekle, občas vstřícně s křesťanskou symbolikou (Beránek), vše je pointováno novozákonním Noli me tangere, tedy Nedotýkej se mě (dosud jsem nevystoupil k Otci), což říká Kristus před vlastním prázdným hrobem Marii Magdalské v Janově evangeliu. Jako příjemce uměleckého tvaru si nejsem jist ani ztotožněním se autora s křesťanským poselstvím, ani s jeho odmítnutím. Biblická inspirace je ovšem nepřehlédnutelná (příjezd Ježíše na oslu do Jeruzaléma, jeho zmrtvýchvstání), Bambuškova originalita spočívá též v poměřování se se základní křesťanskou symbolikou. „Já ale přece stále věřím, že (…) někdo hoří, někdo, kdo by stav věcí mohl zvrátit, někdo, kdo nesní o kříži, ale o hvězdě.

A zatímco hudební podkres, hraný živě i předtočený, nabírá známých, velkoplošných franzovských obrysů, kromě konferenciéra vyvádějí v popředí i vzadu v chodbě dvě invenčně zmaškařené bytosti (v podání Jany Kozubkové a Zuzany Sýkorové), v jejichž verbálním projevu dochází ke kontrastnímu „stínu“ vznešených myšlenek (ve slovních kadencích dojde i na „vomrdání“). V libretu se objevují také výzvy k návratu do přírody i její adorace, v efektním kolotání v hloubi chodby oba dámami představovaní diblíci tančí mezi rostlinami i namáhavě zabíjejí (snad) velké zvíře. Bárta mimo jiné koketuje s publikem, když se jednotlivců v přítmí ptá, kde mají duši (což vytvoří menší prostor pro improvizaci). Celkový dojem z produkce je pitoreskní, nikoliv však nudný, je zřejmé, že Bambuškovi stále o něco jde, aniž by se příliš ohlížel na stávající, byť velmi rozklížené estetické kánony. Myslím, že při percepci tohoto dílka (není dlouhé, cca tři čtvrtě hodiny) hodně záleží na subjektivním naladění diváka, odhaduji širokou škálu „příjmu“, od nadšeného ztotožnění po totální odmítnutí.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *