Ibsenova hra Nepřítel lidu z roku 1882 evokuje ekologickou-politickou disputaci a jeví se v kontextu současného stavu světa, který charakterizuje také „environmentální žal“, jako klasikův nejaktuálnější text. Však je také hojně inscenován i u nás, připomenu kupříkladu Národní divadlo, Divadlo Na Vinohradech, Národní divadlo moravskoslezské a do Ostravy se titul nově vrací k avantgardněji profilovaným „Bezručům“. Tématem díla je spor dvou bratrů, který má ovšem celospolečenský dosah, šéflékař lázeňského města Tomáš Stockmann se svými výzkumy dopracuje k poznání (a referenční laboratoř mu to potvrdí), že léčivá voda, která z bezvýznamné obce učinila věhlasnou lázeňskou lokalitu, a to dokonce s lékařskou fakultou, je kontaminovaná, a chce s touto zdrcující pravdou seznámit občany. Zabránit v tom mu ovšem hodlá Petr Stockmann, zdejší starosta, jemuž jde především o „politické body“. Blíží se také volby a on usiluje o znovuzvolení. Konflikt vrcholí při veřejné přednášce, v níž se bratři střetnou. Hra rezonuje pochopitelně nejenom u nás, je upravována i aktualizována. Ostermeierova inscenace z berlínské Schaubühne vyzývala dokonce vehementně – a podle ohlasů úspěšně – publikum k diskusi, což se do jisté míry i přes jazykovou bariéru podařilo při hostování na mezinárodním festivalu v Plzni před deseti lety.
Režisér ostravské inscenace Jan Holec převedl Fröhlichův překlad klasického kusu do zcela současného jazyka, výrazná úprava se týká i některých zvratů ve fabuli a také redukce postav. Scénografie Jána Tereby vymezuje jeviště na horní a dolní část, oddělené pro chůzi ne zrovna pohodlným dřevěným schodištěm, ale i pohyb na něm přispívá k dynamice jevištního díla. Postavy obou bratrů brilantně ztvárňují Lukáš Melník (za svou pravdu důsledně bojující doktor Tomáš) a Marián Chalány (bezskrupulózní a rutinovaný politik Petr). Kontrast mezi nimi nenápadně podtrhují i kostýmy, starosta je ve společenském obleku, doplněném amerikánskou baseballovou čepicí, doktor nosí široké narezlé kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Inscenaci ovšem naplňují ještě další vztahy. Při manželovi, hodlajícím urputně bojovat za svou pravdu, a který je dokonce skoro potěšený, když obdrží ověření správnosti svého výzkumu esemeskou, stojí jeho sympatická manželka Kateřina (Magdaléna Holcová). Starostova dcera Petra (Monika Tomková) se na fakultě účastní práce akademického senátu a otec na ni vyvíjí nátlak, aby přečetla (jím sepsané) prohlášení studentů distancující se od doktora, Petra se však zachová charakterněji než její partner Billing (Vít Hofmann). Ten sice na počátku aféry srdnatě hovoří o tom, že je zapotřebí dosáhnout generační výměny a všechny nekompetentní dinosaury odstranit (a nemyslí tím zrovna svého oblíbeného pedagoga, Tomáš totiž také na lékařské fakultě vyučuje), když ho však Petr „korupčně“ zpracuje, mladík má totiž šéflékaře po skandálu ve funkci nahradit, otočí o sto osmdesát stupňů. Jako další důležitá postava vystupuje novinář Hovstad (Jáchym Kučera), jehož politická přelétavost v dané kauze silně podmiňuje očekávání toho, co bude pro čtenáře listu, do něhož píše a fotografuje, atraktivní, ba senzační. A nesmíme zapomenout na Tomášovu tchyni Mortenovou (Kateřina Krejčí), která reprezentuje poněkud unavený pragmatismus a ještě před aférou skoupila všechny lázeňské akcie, čehož hodlá Petr proti Tomášovi využít, a pokusí se ho touto okolností vydírat. Prezentace všech rolí je v provedení ostravských herců přirozená a uvěřitelná, vynikají ovšem reprezentanti konfliktu, Chalányho starosta neustále „ve formě“, výmluvný a hbitý, kteroužto fasetu jeho politické úspěšnosti dokonce charakterizuje fyzická kondice. Dolní prostor dějiště poslouží jako fitko, v němž se „mladí“ (Billing s Petrou a Hovstad) občas protahují, Petr ovšem po odložení saka k průběžným replikám přidává kliky či shyby. Melnikův Tomáš (u Ibsena je postava jednoznačně sympatičtější než jeho sourozenec-soupeř) se v zásadní přednášce, zprvu upřímně niterné, rozohní natolik, že po tezi „většina nikdy nemá pravdu“ začne publiku, rozuměj také nám, spílat, jeho projev se fanaticky zakalí a nelze si nepřipomenout označení ekoterorista. Nejednoznačnou, málo prosvětlenou atmosféru špičkové inscenace dokreslují fantaskní výjevy, jako kupříkladu hned v úvodu počínání záhadných chlapíků v protivirových kombinézách, vypouštějících z hadice jakýsi snad dezinfekční dým, či rvoucí se dámy v obludně nafouknutých umělohmotných kostýmech, jejichž počínání připomíná bojový sport sumo. Připomeňme i v popředí scény nenápadně pracující 3D tiskárnu, v níž vyrobený kamínek (?) použije Tomáš ve ztišeném finále ke křesání ohně snad jako návrat ke kořenům civilizace, která už pohříchu „dospěla“. Nervní průběh jevištního dění podtrhuje výrazná, až hororově přízračná hudební stopa z tvůrčí dílny Ivana Achera.