Nicole Moeller: Téměř dokonalá láska/Jihočeské divadlo České Budějovice

Ke stému výročí založení Jihočeského divadla v Českých Budějovicích uspořádal tento čtyřsouborový subjekt (činohra, opera, balet, Malé divadlo) v Praze svoji týdenní prezentaci. Výraz při ní upoutalo komorní psychologické drama kanadské autorky Nicole Moeller Téměř dokonalá láska, které se budějovickým podařilo uvést v české premiéře. Hru nastudoval nadějný režijní tandem Kristýna KosováAdam Svozil, který má za sebou už několik zamavých tvůrčích počinů, například jevištní úpravu Nielsenovy románové dystopie Dánská občanská válka 20182024 v Divadle Na zábradlí.

Základ syžetu budějovické inscenace, únos malé dívenky a její několikaleté věznění psychopatickým mužem, připomíná reálnou, značně medializovanou situaci rakouské Nataschi Kampush, ba je jí s největší pravděpodobností přímo inspirován (hra byla uvedena v roce 2011, věznění Nataschi se datuje léty 1998 až 2006).

 

Drama s prvky thrilleru pro tři osoby je však zásadně „rozšířeno“ o další podivný vztah hlavní hrdinky Chloe (Beáta Kaňoková) k novináři Gregovi (Tomáš Drápela). Ten se na příběhu dívky, jíž se po řadě let podařilo svému únosci Mathewovi (Pavel Oubram) uprchnout, pokouší zviditelnit a stát se mediální celebritou. S dívkou se sbližuje a na pokračování publikuje to, co se o ní a jejím nedobrovolném pobytu dovídá, ona své traumatické zážitky odkrývá jen postupně, ale především nechce sdělit jméno a adresu svého věznitele, což od ní očekávají pobouření a zároveň senzačním příběhem vzrušení spoluobčané, ale také policie, která hodlá pachatele dopadnout a předat k potrestání. U Chloe došlo k tzv. stockholmskému syndromu – přesto, že pobyt u Mathewa byl traumatizující, vyvolal u ní závislost. Prchla teprve tehdy, když nálady střídající psychopat chtěl po dívčině dozrání změnit svou „otcovskou“ úlohu na statut partnera. Tím, jak se Chloe novináři Gregovi postupně svěřuje, stává se závislá také na něm, on ovšem přátelství k ní předstírá, jde mu jen o zvýšení vlastního profesního kreditu. V rafinovaně komponovaném textu, který kreativně nakládá s časovými rovinami, je řada situací, kdy Chloe souběžně komunikuje jak s Mathewem, tak s Gregem, a my přihlížející s úžasem zjišťujeme, že se reakce obou mužů na řadu jí bolestně prožívaných stavů nijak zásadně neliší.

 

Tyto situace se daří režijnímu tandemu KosováSvozil udržet v patřičném napětí i tempu. Mají oporu ve výborných představitelích (jde o jednu z herecky nejlepších inscenací Jihočeského divadla, jaké jsem viděl, a byly to v posledních třech letech téměř všechny). Chloe Beáty Kaňokové (ta se stala čerstvě členkou souboru Městských divadel pražských) bojuje v této hře vlastně dvě bitvy, ve „vězení“ se naučí (ne vždy úspěšně) taktizovat, občas se jí daří vymoci na novém „otci“ nějaké ústupky, jde však stále o bytost raněnou, na svobodě pak se pokouší – někdy i s trochu potutelným humorem – vytyčit meze pro novinářské interview, chce zapomenout, Mathewa neprozradit, žít. Stává se z ní ovšem proti její vůli celebrita. Kaňoková je ve svém výkonu proměnlivá, nervní, dojemná. Tomáš Drápela vykresluje ambiciózního reportéra jako lovce, který ke své kořisti sice občas pociťuje snad i něco víc, než je využitelnost zdroje možného úspěchu, k výraznějšímu hyenismu je ovšem podněcován kolegy v periodiku, sobecký zájem pak nad altruismem zcela vítězí. Pavel Oubram předvádí věrohodnou studii psychopata, podložím jeho stavu je i hrůzná rodinná anamnéza, herec střídá v zobrazování vztahu k vězněné polohy úlisně vemlouvavé i skoro sadisticky přísné, úhrnem citově vyděračské. Protagonista zvládá autenticky, bez interpretační přepjatosti, také momenty hysterických výbuchů. Ke kvalitě inscenace, která se jako memento vztahuje i k „normálnějším“ formám partnerství či citové závislosti, přispívají též výtvarnice Pavla Kamanová a hudebník Jakub Kudláč. Zrcadlově proti sobě jsou odkryty byty Mathewa i Grega, tomu prvnímu vévodí postel, druhému sedačka. Oba objekty se prezentují jako fotografie v reálném rozměru, mají však k sobě připevněny plošiny, takže se na nich dá ležet či sedět. Prazvláštní provizorium. Nemelodický, spíš noisový hudební podkres přispívá pak ke studii o mezilidských vztazích zlověstnou ponurostí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *