OBRAZ DORIANA GRAYE: Oscar Wilde

„Střelte si páni na ty růže, z těch kytka nikdy nezvadne,“ tak začínal šanson pro Hanu Hegerovou (na jejím prvním LP z roku 1966), v němž textař Petr Rada v hutné zkratce vytvořil pandán k jednomu z nejslavnějších literárních děl moderní doby, próze Oscara Wildea Obraz Doriana Graye (první verze je datována rokem 1890). Věčné mládí, zaprodaná duše, stárnutí, „naočkované“ do namalovaného portrétu… Koho by nevzrušila témata, v uměleckém ztvárnění reflektující pomíjivost našich životů i marnou hédonistickou vzpouru proti běhu času?

Dramaturgyně pražského Švandova divadla Martina Kinská věhlasný román zdramatizovala a svůj text odvážně realizovala i jako režisérka. Ale ani tvůrčí součinnost s osobnostmi kalibru Miřenky Čechové (pohybová koncepce) či Vladimíra Franze (hudba) nezachránily dílo od výsledku více než sporného. Efektní scéna Lucie Labajové evokuje botanickou zahradu, do níž zhýralý Henry Wotton (Luboš Veselý) odvádí atraktivního mladíka Doriana Graye (Ondřej Kraus), jehož před chvílí poznal u svého morálně mnohem čistšího přítele, malíře Basila (Tomáš Petřík). Ten Doriana portrétoval a výsledek své práce nehodlal Henrymu ukázat. Henry začne ještě nezkušeného Doriana poučovat o plném užívání života.

Jak to se stárnutím portrétovaného a obrazu vlastně je, zůstává v inscenaci pro toho, kdo nezná Wildeovu předlohu, poměrně nejasné. Zběsilý narcisismus, v jehož důsledku atraktivní Dorian ničí osoby ho milující, reprezentují v této jevištní podobě vztahy s Henryho manželkou Viktorií (Marie Štípková), herečkou Sibylou (Michaela Rykrová) a vědcem Alanem (Jacob Erftemeijer). Scény poměrně cudné erotiky jsou střídány divokým pohybovým balábile, kdy především ve finále první části přebírá choreografie, snažící se vytvořit pitvornou podobu lidského pinožení, hlavní a obávám se – vzhledem k činohernímu rozvrhu inscenace – neadekvátní roli. Stylizovaný chaos po přestávce přináší pak na jeviště žel i momenty nechtěně komické. Malíř Basil, zdrcený z toho, jaká morální zrůda z Doriana vyrostla, se s ním před svým chystaným (a kvůli dalšímu vývoji událostí neuskutečněným) odjezdem do Paříže jde rozloučit a přináší mu zabalený dárek. Dorian vyloví z balíčku svetr a zahrne ho do úklidu podezřelého spodního prádla, které nachází kolem sebe. A stárnutí postav je znázorněno obvyklým divadelním prostředkem, stříbřitým pudrem ve vlasech. Není však tato polopatistická stylizace zbytečná, zvláště když se jednající postavy servou a tento „popel“ z nich hustě odletuje téměř až do první řady publika? Výtvarně a světelně přepestře „dekadentní“ scénografii s komplikovanými kostýmy (výtvarník Josef Hugo Čačko naordinoval dámám bohatě nařasené spodničky, ve druhé části Dorianovi připevnil k jedné paži obdobně pojednané „křídlo“, připomínající Niké samothráckou) podtrhuje Franzův bombastický hudební podkres. Nevylučuji, že jako samostatná kompoziční hodnota by mě zaujal, tady je však té jevištní nabubřelosti příliš. Jak si počínají herci? Zkušení protagonisté Marie Štípková, Tomáš Petřík či Luboš Veselý ztvárňují své party věrohodně, problematicky však působí postava hlavní. Začínajícímu Ondřeji Krausovi nelze upřít mladistvý půvab a elementární osvojení řemesla (v postavách méně problematických mladíků by jistě obstál), po rozporuplné démoničnosti Dorianově však není na jevišti ani stopy.

Titul jako takový „táhne“, v divadle mají na inscenaci dva měsíce dopředu vyprodáno, a to ještě dříve, než ji kdokoli viděl. Popřejme sympatickému souboru Švandova divadla s jeho efektní, ale i náročnou dramaturgií úspěch. Rozpaky nad ambiciózní novinkou nepřekryjí jistotu o vzestupné umělecké úrovni tohoto divadla.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *